Centrální pravda o spáse pouze v Kristu má své důsledky, k nimž náleží i zásadový postoj vůči jiným náboženstvím: lze – a často je i vhodné je tolerovat – ale nikdy ne uznat. Evangelizaci nutno začít hned od prvopočátku: od prvního přikázání. To nesnáší žádné kompromisy v duchu relativismu.
14. května r. 1999 papež Jan Paveł II. políbil korán. Sv. Otec tenkrát přijal ve Vatikánu delegaci muslimů z Iránu. Ti mu dali jako „prezent“ právě „svatou knihu“ islámu. Papež ji spontánně políbil. Snímek z toho oběhl celý svět a vyvolal vlnu diskusí. Není to nic divného, neboť asi žádná jiná událost nezobrazila tak výrazně patologii ekumenismu pokoncilní epochy.
Papežové samozřejmě jsou neomylní, ale určitě ne v každém svém slovu a gestu. Políbení koránu Karolem Wojtylou je těžké hájit – a to bez ohledu na to, jaké měl papež úmysly. Tvrdí se, že tím chtěl pouze dát najevo úctu ke svým hostům. Možná, ale je těžké nevidět v tom ještě něco víc.
Přímo se vnucuje myšlenka, že políbení koránu má souvislost – ať už vědomě či nikoli – se snahou posvětit liberální dogma o náboženské svobodě: to bylo přijato do dokumentů II. vatikánského koncilu na základě diktátu z relativistických USA. U příležitosti tohoto „podivného“ výročí políbení koránu je vhodné říci, že můžeme tady vidět zřetelnou niť spojující mnoho událostí v době koncilu i po něm: zjevnou nechuť papeže Pavla VI.
Americký Institut Charlotty Lozierové sestavil pořadí jednotlivých států na základě zákonodárství ve věci potratů. Srovnával potratovou legislativu v USA a v jiných členských státech OSN. Z výzkumů vyplývá, že v zemi „svobody“ a „neomezených možností“ spolu s dalšími sedmi státy byly nenarozené děti chráněny nejméně na světě, dokud před třemi lety se Nejvyšší soud neusnesl o právu každého členského státu USA samostatně a suverénně rozhodnout o této věci. Toho některé státy využily k legalizaci téměř úplného zákazu zabíjení dětí v mateřském lůně.
OSN tvoří celkem 193 států. V osmi z nich zákon dovoluje vraždit děti pod srdcem matky na pouhé přání bez jakýchkoliv omezení. V USA sice (srvn. výše) na základě vzpomenutého rozhodnutí Nejvyššího soudu menšina států potraty téměř zcela zakázala, nicméně žel většina setrvává na tzv. „právu ženy“ na potrat bez omezení.
V nechvalné „osmičce“ se nachází také komunistická Čína, kde dokonce podle zákona stát může potraty povinně nařídit, do nedávna to bylo v případě druhého dítěte v rodině, teď (za stavu vážné demografické krize) se „povoluje“ rodinám mít „maximálně“ tři děti. Také komunistická Severní Korea umožňuje pro ženy neomezené potraty na přání až do porodu a provádí povinné potraty v koncentračních táborech pro politické vězně. Zabíjet nenarozené děti bez omezení až do porodu legalizují také Kanada, Austrálie, Mexiko (jednotlivé členské státy Mexické unie), Vietnam a malý africký stát Guinea-Bissau.
Ano, přesně tak tomu je, ač se to zdá být neuvěřitelné. Ústavní soud (ÚS) ČR se sídlem v Brně na Joštově ulici ve svém nejnovějším verdiktu rozlišuje dva typy mužů a dva typy žen. U mužů jde o ty, kteří mohou počít a porodit dítě, a o ty, co nemohou. U žen zase se jedná o ty, které mají penis a o ty, jež ho nemají. To zní jako z některé brněnské psychiatrické léčebny. Proto ihned volám pohotovost: Okamžitě přijeďte na Joštovu před budovu Ústavního soudu a odvezte soudce k hospitalizaci!
Konkrétně ale: Ústavní soud, složený většinou z lidí navržených prezidentem Petrem Pavlem, se usnesl, že osoby, které si chtějí změnit pohlaví, se napříště nebudou muset nechat přeoperovat z muže na ženu nebo naopak. Takže když muž se jednoduše rozhodne, že od určitého data chce být ženou, tak není třeba podstupovat žádné lékařské zákroky, pouze byrokratické na úřadě – a musí mu být vyhověno. Pak má zákonné právo používat i dámské toalety. Totéž platí opačně o ženách, jež se „cítí“ být chlapy. Pak ale po tomto rozhodnutí ÚS úředně oštemplovaný muž zcela logicky klidně může počít a porodit dítě a úředně oštemplovaná žena může normálně mít penis.
Ještě před pár desítkami let by autoři takového projektu opravdu skončili v jistém léčebném zařízení, dnes však tuto šílenost legalizuje přímo ÚS.
P. Francisco Jose Delgado je tváří kontrarevolučního projektu „la Sacristia de la Vendee” – těšícího se na sociálních sítích obrovským zájmem, má tisíce odběratelů. Tento kněz diecéze Toledo jednoznačně brání katolickou ortodoxii a demaskuje zlo, které přináší civilizační revoluce. I když zástupy věřících španělského jazykového prostoru projevují obrovskou vděčnost za odvážnou službu tohoto duchovního, jeho představení mají jiný názor. Navzdory faktu, že mnoho nepřátel víry mluví dnes zcela svobodně v chrámech od ambon, pravověrný kněz musí na základě rozhodnutí místního ordináře ukončit svoji činnost.
„Kněžský kontrarevoluční podcast“ – tak byl nazván kanál La Sacrisitia de La Vendee w servisu Youtube. V době vydání biskupského zákazu měl 77 tisíc příjemců.1 Na jeho stránkách každý čtvrtek ve 21 hodin P. Delgado spolu s jinými duchovními stejného smýšlení komentoval politickou, kulturní – a samozřejmě i církevní realitu.
Pohostinsky tam vystupoval i sesazený biskup americké diecéze Tyler mons. Joseph Strickland. Autoři programů odhalovali revoluční tendence v Církvi i ve světě a poukazovali na hereze těch, kdo pohrdají magisteriem Církve. Pravověrný postoj tohoto kněze a vzrůst jeho popularity se stal také solí v očích liberálních kruhů uvnitř Církve. Především jim vadila kritika bludů pontifikátu papeže Františka. Do biskupské kurie bylo zasláno několik kanonických žalob a biskup začal uplatňovat sankce…
Milí přátelé! Srdečně zdravím a přeposílám prosbu o podpis petice proti ideologizaci našeho školství (hlavně genderovou doktrínou). Já jsem ji ihned podepsal. Katolická nauka říká, abychom se bránili zlu všemi dovolenými prostředky, které máme k dispozici. Petice jsou jedním z nich. Přeji všem požehnané mariánské dny měsíce května a milostiplné prožití svátků Ducha Svatého.
PhDr. Radomír Malý
Zdroj: https://fatym.com/view.php?nazevclanku=jana-jochova-podepiste-petici-ne-ideologizaci-skol&cisloclanku=2024050015
Dozněly večerní zvony svátku Nanebevstoupení Páně, Církev končí nešpory toužebnou antifonou: „Ó Králi slávy…“ a my spolu s apoštoly sestupujeme s hory Olivetské, abychom poslušni posledního rozkazu Páně tiše se připravovali na příchod slíbeného Utěšitele. Jest to první novéna, která kdy byla konána, a my ji konáme spolu s Neposkvrněnou Pannou – čest, o niž se s ní sdílí jedině novéna vánoční. Čím jest advent Vánocům, quadragesima Velikonocům, tím jest tato novéna Letnicím – dobou přípravy k přijetí co možná nejhojnějších milostí. Tam jsme se připravovali na příchod Syna Božího, Spasitele světa, zde se připravujeme na příchod Ducha sv., osvěcovatele a posvětitele našich duší. V jakém duchu máme tuto novénu konat?
V duchu touhy. Božský Spasitel sám snažil se roznítit při poslední večeři v srdcích apoštolů co možno největší touhu po Utěšiteli, všechny modlitby Církve k Duchu sv. jsou proniknuty nejvroucnější touhou („Přijď, Duchu svatý…“), vzývání Ducha sv. koná Církev vždy kleče. Na modlitbách, po příkladě apoštolů. Milost Ducha sv. si můžeme jen pokornou modlitbou vyprosit, a čím usilovnější naše prosby, tím hojnější jeho dary. V duchu odloučenosti od světa, s myslí sebranou po příkladě týchž apoštolů, kteří očekávali jeho příchod v ústraní večeřadla na Sioně. Rozptýlenost, rámus a neklid nezřízených světských starostí, duši docela pohlcujících, uzavírá srdce příchodu a působení Ducha sv.
Biblické a historické zdůvodnění Božský Spasitel čtyřicátý den po svém Zmrtvýchvstání končí veřejnou činnost na této zemi. Tento akt doprovázejí mimořádná znamení. Evangelista sv. Marek píše, že Pán Ježíš „byl vzat do nebe a usedl po pravici Boží“ (Mar 16,20). Sv. Lukáš zase sděluje, že „když jim žehnal, odloučil se od nich a vznášel se do nebe…“. Tentýž evangelista ve Skutcích apoštolů líčí, že „byl vyzdvižen před jejich zraky a oblak vzal jej z jejich očí…“ (Sk 1,9), a uvádí zjevení andělů.
Četl jsem před lety v jakési internetové publikaci tzv. „vesmírných lidí“, že prý toto je důkaz o Kristově mimozemšťanství a kosmickém původu. Událost, kdy se odpoutal od země a zmizel apoštolům z očí, znamená prý, že ho vzalo UFO nebo kosmická raketa. Tato teorie je spíš pro kabaret než pro to, abychom se jí seriózně zabývali, nicméně musíme se ptát, co nám z hlediska katolické nauky toto sdělení obou evangelistů říká. Katechismus učí, že Kristus tím dovršil svoji veřejnou činnost mezi lidmi. Zázračné jevy doprovázející Nanebevstoupení jsou znamením faktu, že Kristus již není v nebi přítomen pouze se svým Božstvím, ale také se svým oslaveným lidstvím, tedy nejen jako Bůh, ale i jako Člověk, čili Bohočlověk.
Od svého nanebevstoupení již Kristus nehlásá veřejně svoji nauku, ale svěřil tento úkol apoštolům a jejich nástupcům, tj.
Mnoho měsíců v Církvi je určeno různým pobožnostem. V listopadu se modlíme za věrné zemřelé, v červnu se ponořujeme do oceánu milosrdenství Nejsvětějšího Srdce Pána Ježíše, květen je zasvěcen Matce Boží. Modlíš se za její přímluvu? Prosíš ji, aby tě vzala do své péče? Zasvěcuješ jí svou rodinu? Máš na to ještě čas – květen k tomu nabízí ideální příležitost.
Sv. Ludvík Maria Grignion de Montfort psal o Matce Boží Královně všech srdcí jako o „arcidílu Božího stvoření“. Připomeňme si 10 způsobů, jak lze uctít Královnu všech svatých:
Začni den s Marií!
Prvním gestem je hned ráno modlitba zasvěcení Ježíši skrze Neposkvrněné Srdce Mariino. To je garance zdaru započatého dne! Matka Tereza z Kalkaty, která se vyznačovala velikou láskou k Panně Marii, sestavila tuto doporučeníhodnou modlitbu: Maria, Matko Krista, dej mi své srdce, tak krásné, tak čisté, tak nezkažené, tak plné .lásky a pokory, abych mohla přijmout Krista pod způsobou chleba, abych Ho milovala tak, jak ty ho miluješ a sloužila Mu v Jeho skrytém utrpení i v nejchudších z chudých.
Anděl Páně
S touto tradiční modlitbou se k Panně Marii obracíme v poledne, ale když se ti nepodaří z jakýchkoliv důvodů obrátit se k ní přesně ve 12 hodin, tak můžeš tuto modlitbu přesunout na jinou dobu.
Kdo zná katechismus, tak ví, že v sedmeru hlavních hříchů je na druhém místě, hned po pýše, uvedeno lakomství. Francouzský dramatik Molière ve hře „Lakomec“ představuje chorobného maniaka, pro něhož jsou peníze láskou a vášní. Nedal by z nich nikomu ani halíř, neustále se o ně třese strachem.
Jenže hříchem lakomství není pouze tato šílená závislost. Tím hřích lakomství nezačíná, tím totiž končí. Lakomec není jenom ten, kdo nechce druhému ze svého nic dát, jak se i někteří věřící lidé mylně domnívají. Podstata tohoto hříchu tkví mnohem hlouběji. Starořecký filozof Sokrates často chodíval na tržiště a dlouho setrvával u stánků, kde prodávali luxusní zboží: drahé oblečení, zlaté šperky apod. Nikdy si ale nic nekoupil. Když se ho ptali, proč tam chodí, odpovídal: „Zjišťuji si, kolik je na světě věcí, které k životu vůbec nepotřebuji.“
Těžko mohl někdo lépe vystihnout kořen hříchu lakomství. Ten začíná pokaždé tam, kde člověk shromažďuje pro sebe v nadměrném množství hmotné statky, které vůbec nejsou pro jeho život nutné. Každý samozřejmě má své potřeby, jež se v jednotlivých epochách dějin od sebe liší. Dnes například internet nebo mobil není žádným luxusem, nýbrž důležitým a někdy i nezbytným nástrojem komunikace s lidmi. Auto také přestalo být přepychem a pro některé osoby představuje dokonce životní nutnost.
Naše masmédia opět dostala „kanonenfutr“ proti Katolické církvi. V pražském Arcibiskupském paláci proběhla prezentace knihy autorů Luboše Procházky a Radima Panenky „Spiknutí – pravda o pokusu odstranit prezidenta ČR“. Doslov napsal emeritní pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka, který se této prezentace osobně účastnil. Mainstreamová média okamžitě zahájila „těžkou palbu“. Kniha je prý plná lží a pomluv, exprezident Zeman se tak údajně chtěl pomstít svým protivníkům. Katolická církev tím, že se prezentace konala v Arcibiskupském paláci a kardinál Duka, autor doslovu ke knize, byl na ní přítomen, postavila prý de facto na stranu zla, manipulace a nenávisti, což je dlouhodobě spojováno s exprezidentem Zemanem. Zorganizovala se i protestní petice, pod níž se podepsaly údajně 3 tisíce katolíků.
Naše Česká biskupská konference se této kampaně zalekla a šla „do kolen“. Vydala prohlášení, že se od akce distancuje a chápe pohoršení, které tím bylo vyvoláno, pražský arcibiskup mons. Jan Graubner se vyjádřil, že „neměl potřebné informace, o co se jedná“.
Při objektivním pohledu na věc vzniká ale otázka: Bylo opravdu zapotřebí takhle ustupovat mediálnímu tlaku? Já osobně jsem uvedenou knihu nečetl a ani číst nehodlám, považuji to za ztrátu času, mám mnohem důležitější věci na práci než se zabývat údajnou snahou zbavit prezidenta Zemana jakéhokoliv vlivu využitím jeho hospitalizace.
Apologie Církve
