Chemický útok na Mariupol? Jak to bylo doopravdy – výpověď v místě přítomného německého novináře (videa)

Pokud také pravidelně sledujete videa amerického reportéra Patricka Lancastera, tak jistě víte, že to, co nám říká mainstream, se velmi zásadně liší od toho, co vypovídají občané Mariupolu. Pokud už někoho viní ze zvěrstev, tak většinou neonacisty z Azova, kteří obyvatele Mariupolu, v drtivé převaze ruského původu, z hloubi duše nenávidí. Asi tak, jako všechny Rusy.

To ostatně potvrzuje i nedávno vydané propagandistické video ukrajinské vlády.

Německý novinář nyní podal svědectví z Mariupolu, kde se nacházel spolu s několika dalšími novináři právě v den, kdy mělo k údajnému chemickému útoku dojít – a všechno, co tvrdí mainstream, vyvrací…

Dále již slovo od slova tak, jak  situaci v Mariupolu v daný den popisuje německý novinář Thomas Röper článek je z 12.4.):

Dnes byl druhý den mé druhé cesty do Donbasu a v sedm hodin ráno jsme odjeli autobusem směrem na Mariupol. Budu informovat samostatně o cestě do Mariupolu.

Samozřejmě, nikdo z nás se ráno nepodíval na titulky (já sám jsem psal články až po jedné hodině v noci a spal méně než pět hodin) a v autobuse jsme neměli internet. O to více nás překvapilo, když jsme se vrátili do hotelu z Mariupolu a byli jsme první, kdo se dozvěděl, že podle Kyjeva ruská armáda provedla útok chemickými zbraněmi v ten samý den, kdy jsme tam byli. Příběh je opravdu hrubý, fiktivní a falešný. Proč tomu tak je, bylo rychle vysvětleno.

Během noci přicházely z Kyjeva zprávy o údajném útoku ruské armády na Mariupol jedovatým plynem. Der Spiegel o tom informoval pod titulkem „Válka ve východní Evropě – rostoucí obavy z použití chemických zbraní, zprávy o znásilnění – to se stalo v noci“ a napsal:

Kromě toho ukrajinský pluk Azov, který bojuje v Mariupolu, v pondělí večer uvedl, že ruské síly shodily neznámou chemickou látku nad městem pomocí dronu.
Bývalý velitel Azova Andryy Biletsky informoval na Telegramu o třech lidech s příznaky otravy, včetně potíží s dýcháním a pohybovými poruchami. Ukrajinská poslankyně Ivanna Klympuschová také na Twitteru uvedla, že Rusko použilo v Mariupolu „neznámou látku“ a že lidé trpí dušností. „Pravděpodobně chemické zbraně!“ napsala.

Každý, kdo je v regionu nebo tam byl v poslední době, ví, jak nesmyslné jsou tyto zprávy. A to z jednoho prostého důvodu: v Mariupolu není elektřina, telefon ani internet. Proto z města nevycházejí žádné zprávy. To znamená, že vše, co Kyjev hlásí o jakýchkoli incidentech ve městě mimo dva průmyslové závody, které jsou stále pod kontrolou Azovského pluku, který má jistě rádiovou komunikaci s Kyjevem, musí být fiktivní.

Dnes jsem byl v Mariupolu, o čemž budu informovat samostatně. Jen tolik dopředu: Bída je nepopsatelná a já jsem se choval velmi pasivně a aktivně neoslovoval lidi, protože šok je napsán na všech z nich. Přesto jsem se dal do rozhovoru s mnohými, kteří mě oslovili sami od sebe.

Jako novinář se v takové situaci cítíte naprosto bezmocný, protože chcete lidem pomoci a víte, že ve skutečnosti nemůžete dělat nic jiného, než jim dát pár cigaret, pokud o to požádají. Ale je tu jedna věc, kterou můžete udělat, a to jsem udělal velmi aktivně. Protože neexistuje žádné spojení s okolním světem, mnoho lidí žádá, abychom zavolali jejich příbuzným, kteří jsou mimo Mariupol, jakmile se vrátíme do Doněcku, a dali jim vědět, že jsou stále naživu.

(pozn.: Totéž bylo vidět na videích Patricka Lancastera, který si bral od lidí v Mariupolu telefonní čísla na jejich příbuzné, aby jim mohl dát vědět, jakmile bude někde, kde je spojení možné – důkazní video přidávám pod tento článek).

Nabídl jsem lidem, že by to mohli říct svým blízkým sami, natočil jsem to a pak jsem tyto filmy poslal přes Viber, Telegram a tak dále jejich příbuzným, když jsem byl zpátky v hotelu. To bylo velmi vděčně přijato a mám mnoho takových videí, které jsem právě poslal.

Proto si člověk může být naprosto jistý, že vše, co se z Kyjeva hlásí o situaci v Mariupolu, je čistá fantazie a válečná propaganda, protože v Kyjevě nemohou být žádné aktuální informace o tom, co se děje v osvobozené části města. To platí i pro údajný útok chemickými zbraněmi.

Navíc i dnes jsme strávili hodiny ve městě, vystoupili z autobusu na několika místech a mluvili s lidmi. Měli spoustu strašlivých příběhů, ale nemluvilo se o chemických zbraních.

Jak jsem řekl, zítra o tomto dni podrobně napíši. Tady je jen tolik: Město je ve skutečnosti zničeno. Novináři se zkušenostmi ze Sýrie uvedli, že například v Mariupolu to vypadá podobně jako v Sýrii. Mimo jiné nám bylo také ukázáno divadlo, které údajně bombardovala ruská armáda a zabila mnoho civilistů. Byli jsme dokonce v budově a můžete zcela jasně vidět, že k výbuchu došlo v budově, takže sotva mohl přijít  zásah bombou zvenčí. (pozn. i o tomto již dříve vypovídali lidé na videích Patricka Lancastera – divadlo údajně odpálili nacisté z Azova).

Tolik článek německého novináře. Ve stejný den byl v místě i Patrick Lancaster, přičemž hovořil s mnoha lidmi a víceméně se potvrzuje vše, co výše píše i německý novinář (nefunkční mobily a internet). Pod videem ještě uvádím i dnes čerstvě zveřejněnou reportáž z druhého dne, o níž se německý novinář zmiňuje:

Video Patricka Lancastera zveřejněné 11.8. potvrzuje vše, co říká německý novinář:

Německý novinář Thomas Röper – pokračování reportáže z Mariupolu, včetně videí:

Druhý den naší cesty jsme odjeli v sedm hodin ráno autobusem z Doněcku směrem na Mariupol. Okamžitě jsme si všimli, že tato cesta bude odlišná od předchozích, protože poprvé do našeho autobusu nastoupil velitel našich obrněných podpůrných vozidel. Vojáci zabezpečují oblasti, ve kterých pracujeme ve velkém měřítku a jezdí v obrněných vozidlech před a za naším autobusem, když jsme na silnici.

Velitel nám dal jasné instrukce, jak se chovat v případě ostřelování, že bychom měli nekompromisně a okamžitě dodržovat všechny pokyny vojáků, že bychom měli okamžitě nahlásit vojákovi každý dron, který vidíme, a že bychom si měli být vědomi toho, že novináři jsou oblíbeným cílem ukrajinských nacistů. V Mariupolu by mohlo dojít k ostřelování těžkými zbraněmi, stejně jako odstřelovači, kteří jsou ve městě stále aktivní. Pokud nechcete toto riziko podstoupit, měli byste autobus opustit nyní, později by k tomu nebyla příležitost.

Cesta do Mariupolu trvala téměř tři hodiny, protože silnice jsou velmi špatné. První dojmy z Mariupolu byly hrozné. Už jsem viděl zničená města na Donbasu, zejména Volnovachu. Ale Volnovacha je malé město, zatímco Mariupol je velké město, což je důvod, proč je něco úplně jiného vidět tak velké město s výškovými budovami, z nichž téměř žádné nejsou obyvatelné. Většina budov je vyhořelá.

Toto video jsem natočil přímo na okraji města, když jsme vjeli do města.

V místě, kde jsme se zastavili, ruská armáda krátce poté vydala humanitární pomoc. Mohli jsme se volně pohybovat v oblasti ohraničené našimi strážemi a mluvit s lidmi. Byl jsem příliš šokován vším, co bylo vidět, abych aktivně oslovil lidi a položil jim otázky. Samotní lidé byli viditelně v šoku.

Přesto jsem navázal rozhovor. Je užitečné, pokud jste kuřák v takové situaci, protože někteří lidé žádají o cigaretu, a tak můžete začít rozhovor. Pokud jste citliví, rozvíjejí se zajímavé konverzace.

Poté, co jsem se dal do rozhovoru s mužem tímto způsobem, připojily se ke mně i další ženy a muži a vyprávěli mi o svých zkušenostech. Všichni seděli ve svých sklepích téměř šest týdnů, nakonec neměli co jíst, někdy hladověli celé dny. Na mou otázku, odkud přišlo ostřelování, nemohli odpovědět, protože byli ve sklepě, odkud to nemůžete posoudit.

Když jsem se zeptal, jaké zkušenosti měli s vojáky, řekli mi, že „západní Ukrajinci“ na začátku bojů vyrabovali všechno od obchodů s potravinami a elektronikou až po zastavárny a zubaře. Skutečnost, že zubní ordinace byla zcela vyčištěna, včetně léčebného křesla a všeho ostatního, byla pro ně obzvláště důležitá, protože muž, se kterým jsem se poprvé dostal do rozhovoru, naléhavě potřeboval zubní ošetření, které v tuto chvíli nemohl nikde dostat. Léky proti bolesti je také těžké sehnat.

Ruští vojáci jsou přátelští a chápaví, také nám rozdali, co mají s sebou, říkali, ale paracetamol a podobné „každodenní léky“ nepomohou, pokud máte velké bolesti zubů nebo vysoký krevní tlak.

Byli velmi šťastní z humanitární pomoci ruské armády, téměř všichni lidé mi řekli, že už dva týdny neviděli chléb. Nikdy jsem neviděl, jak moc mohou být lidé šťastní z obyčejného bochníku čerstvého chleba. Mnozí vzali chléb nejprve z pytle humanitární pomoci, která se jinak skládá z konzerv a podobně,  s blaženým úsměvem.

Stál jsem s touto skupinou poměrně dlouho a oni si hodně stěžovali na dobu pod ukrajinskou vládou. Nakonec jsem se zeptal, jestli to všechno stojí za to, zničení a tak dále. Očekával jsem, že odpověď bude „ne“, protože tito lidé ztratili všechno, jak mi řekli. Jejich odpověď však byla, že bych se měl vrátit za rok nebo dva, až bude zase z poloviny normální život – a zeptat se znovu. V současné době nevědí.

Je zřejmé, že oni a většina ostatních lidí v Mariupolu byli pro příslušnost k Rusku, ale cena, kterou lidé z Mariupolu zaplatili, byla velmi vysoká. Mnozí mi ten den řekli, že v referendu v roce 2014 hlasovali pro sjednocení s Ruskem. (Pozn.: v Mariupolu tehdy hlasovalo 98% obyvatel pro připojení k Rusku).

Na Západě je to sotva známo, ale předtím, než Kyjev v roce 2014 zahájil válku proti Donbasu, proběhlo také referendum na Donbasu (jehož součástí je i Mariupol), v němž se téměř všichni obyvatelé Donbasu vyslovili pro sjednocení s Ruskem. V té době doufali, že by se Donbas mohl připojit k Rusku – stejně jako Krym krátce předtím. Rusko však v té době referendum neuznalo a pokusilo se dosáhnout mírového řešení pro Donbas s Ukrajinou, ve kterém by Donbas měl i nadále patřit Ukrajině.

Mariupol sám byl tehdy součástí Doněcké lidové republiky a byl násilně dobyt Azovským plukem v prvních týdnech občanské války, což je důvod, proč je v Mariupolu silně protiukrajinská nálada a mnoho lidí je rádo, že se zbavili ukrajinské nadvlády navzdory současnému utrpení.

Z čistě lidského hlediska to pro mě byla velmi obtížná cesta. Vidíte všechnu tu bídu a víte, že  večer budete zpátky v teplém hotelu a dostanete dobré jídlo v restauraci, zatímco tito lidé musí žít ve svých sklepích bez elektřiny, vody, topení, internetu, telefonu a tak dále. Chcete něco udělat, ale ve skutečnosti nemůžete dělat nic jiného, než dát cigarety kuřákům a trpělivě naslouchat těm, kteří chtějí mluvit o zkušenosti z duše. Málokdy jsem se cítil tak bezmocný.

Tito dva kluci například dovezli dřevěné bedny od munice, které se pak používají k vytápění nebo k ohništi, kde si lidé vaří jídlo.

Ale jedna věc – jak jsem si rychle všiml – může být provedena. Mnozí mají s sebou poznámky s telefonními čísly a žádají nás, abychom kontaktovali jejich přátele nebo příbuzné mimo Mariupol a řekli jim, že přežili. Nabídl jsem těmto lidem, že je natočím, a že oni sami řeknou svým příbuzným, co jim chtějí říct. Videa z hotelu jsem pak večer posílal jejich příbuzným přes messenger.

To bylo vděčně přijato a natočil jsem mnoho takových videí, zejména proto, že ostatní lidé se k nim rychle připojili, když viděli, co natáčím, a že bych to poslal příbuzným. Alespoň tak jsem mohl pro ně něco udělat a byl jsem velmi rád, že jsem „píšící“ novinář a ne v televizi, protože lidé s kamerami museli natáčet svůj materiál a sotva měli čas mluvit s lidmi v klidu. Čas na každém místě byl pro nás omezený, a zatímco já jsem mohl chodit v klidu a mluvit v klidu, novináři z televize museli natočit co nejvíce hlasů a názorů v krátkém čase.

Z tohoto místa na okraji města jsme jeli do nemocnice. Při odjezdu bylo z autobusu vidět, jak dlouhá je fronta, která se v krátké době vytvořila na humanitární pomoc.

V nemocnici byl na nádvoří obrovský dav. Vzhledem k tomu, že lidé nemohou vařit doma kvůli nedostatku plynu a elektřiny, můžete vidět ohniště všude ve městě, kde lidé vaří vodu a vaří to málo, co jim zbylo. To je také případ před nemocnicí. Vzhledem k tomu, že jsme zde poprvé viděli tato ohniště, mnoho kameramanů okamžitě začalo natáčet.

Před nemocnicí byl obrovský dav. Pitná voda tam byla distribuována ruskou armádou a mnoho lidí také vyhledalo lékařskou pomoc.

Vedoucí lékař k nám přišel na krátký pohovor. Původní primář uprchl, tento lékař přišel z Doněcku a kliniku vede teprve několik dní. Vyprávěl o těžkostech a o tom, že ošetří mnoho raněných. Jak se město stále osvobozuje, přicházejí každý den noví lidé, kteří se teprve nyní mohou dostat ze sklepů, kde museli snášet svá zranění neošetřeni.

I zde jsem se díky cigaretám a videím, která jsem ochoten poslat příbuzným, mohl dát s lidmi do řeči. Najednou jsem se ocitl obklopen několika staršími lidmi, kteří mi chtěli vyprávět své příběhy.

Budu to reprodukovat doslova, protože těmto lidem – na rozdíl od mnoha jiných – nevadilo, že jsem to natočil na svůj telefon. Proto mohu reprodukovat jejich vyprávění doslovně. Konverzace se zdá být trochu chaotická v písemné podobě, protože ostatní, kteří nejsou na obrázku a nemohou být slyšeni, položili otázky, což vedlo k náhlým změnám tématu, ale přesně tak konverzace probíhala.

Muž: Pak do druhého patra letěla velká kulka, seděli jsme ve sklepě.
Žena: Kde to je?
Muž: Stroiteli 70.

Žena: Ano, trvá to už měsíc.
Muž: Ti nacisté…
Žena: Ti prokletí!
Muž: … seděli jsme v domě 62 a i když dům již úplně vyhořel, stále se pohybovali z patra na patro a vojáci DNR je nemohli vyhnat. Seděli jsme tam v suterénu a teprve dnes ráno v šest jsme byli schopni vyjít ven a přijít sem s lidmi z 62. Když se azovští bojovníci zakopávají v domě, střílí na všechno, co se hýbe, což je důvod, proč se ani lidé v okolních domech nemohou dostat ze sklepů
Žena: Je dům osvobozen?
Muž: Ne, ještě je nemají. To bude jistě ještě dnes horké.
Žena 2: Máme čtyři nebo pět hodin na vodu, kterou armáda přináší.
Žena: Dobře, že to přinesou!
Žena 2: Lidé přicházejí z celého města, čtyři pět autobusových zastávek pěšky. Pak nějak nesou vodu domů. Potřebujete vodu. Musíte se umýt a tak. Není tam voda, plyn, elektřina. To vše bylo vypnuto ve stejnou dobu.
Žena: Náš starosta to vypnul!
Žena 2: Totální blokáda, jako v Leningradu s Němci v té době.
Muž 2: Je upoutána na lůžko, nemůžu ji zvednout.
Žena 2: Nikoho nepustí do středu. Tam jdete dvě tři zastávky směrem do centra, jsou tam vojáci a pošlou vás zpět. Stále probíhají boje.
Žena: Rusové nemají nic společného s požáry a tak dále, to jsou fašisté, ti ukrajinští.
Žena 2: Proč bombardovat domy?
Žena: Stříleli na nás se stupni (Poznámka: Stupně jsou vychýlené rakety vyrobené z několika raketometů.)

Jiní lidé, kteří přišli z větší dálky, mi vyprávěli, že mrtvoly ležely na ulicích celé dny, protože se nikdo nemohl dostat ven, a když se konečně mohli dostat ven, mrtvoly už sežrali psi.

Na cestě z nemocnice do divadla jsem se zeptal, jestli bychom mohli být také odvezeni na nechvalně známou porodnici, která způsobila tolik titulků. Vojáci se v odpověď zasmáli a řekli, že to udělají, ale vůbec nic se nestalo a nebylo vůbec nic vidět, s výjimkou budovy, ve které, jako u každé budovy v Mariupolu, chyběla všechna okna. Vzhledem k tomu, že čas je omezený, nemá smysl trávit čas cestou tam.

Potom jsme šli do divadla, o němž západní média před časem informovala, že tam lidé hledali útočiště a že ruská armáda divadlo bombardovala a zabila stovky lidí. Na místě jsme byli rozděleni do tří skupin a vedeni jeden po druhém do zcela zničeného a vyhořelého divadla.

Zatímco moje skupina čekala, byli jsme schopni mluvit s některými místními obyvateli, kteří nám také řekli, jak žili v suterénech po celé týdny (a dodnes) a připravovali si jídlo na ulici na ohništích. Bylo tam jen pár lidí, takže jsem natáčel z dálky směrem k divadlu, zatímco ostatní týmy dělaly rozhovory s místními obyvateli. Na videu můžete slyšet, jaká je nepřetržitá „hudba na pozadí“ v celém Mariupolu: boje ve dvou průmyslových oblastech, kde se poslední jednotky Azov opevnily.

Natáčel jsem vnitřek divadla, když jsme byli vedeni divadlem.

Podle ruské verze bylo divadlo velitelským bodem Azovského pluku, kde byli civilisté drženi v zajetí jako lidské štíty v suterénu. Jako důkaz toho nám byly ukázány spálené kalašnikovy ležící před okny, ze kterých jste mohli snadno přehlédnout ulici a vzít ji pod palbu.

Samotné divadlo vypadá, jako by zevnitř explodovalo. Voják, který nás vedl divadlem, zavrtěl hlavou, když jsem se zeptal na počet mrtvých. To nevíte, budově hrozí zřícení a do suterénu se nemůžete snadno dostat. Co přesně tam bude nalezeno, bude jasné až později, až bude možné přesné vyšetření.

V přízemí byly také spálené mrtvoly, které však byly jako takové těžko rozpoznatelné, protože byly doslova roztrhány na kusy a jejich černé spálené části těla byly rozprostřeny v místnosti. Nebudu zveřejňovat nahrávky, které jsem z toho udělal.

Když jsme vyjeli z Mariupolu, udělali jsme si přestávku na toaletu na neporušené čerpací stanici na okraji města. Zatímco jsme tam stáli, viděli jsme velkou kouřovou houbu stoupající z centra Mariupolu a o něco později nám vojáci řekli, že „něco velkého“ udeřilo poblíž divadla, kde jsme byli před 20 minutami.

Na Donbasu je známo, že novináři jsou oblíbenými cíli Ukrajinců. Ve stejný den byl v Mariupolu zraněn reportér ruské televize. Zřejmě jsme byli také cílem, protože den předtím bylo místo, které jsme navštívili, ostřelováno dělostřelectvem pouhých deset minut po našem odjezdu. A teď druhý den opět taková „náhoda“.

Když jsme dorazili do hotelu, byli jsme překvapeni zprávou, že Kyjev brzy ráno oznámil, že ruská armáda provedla útok chemickými zbraněmi v Mariupolu. Kyjevské úřady o tom informovaly s odvoláním na civilisty, kteří byli údajně postiženi následky.

My novináři, kteří víme, že žádné zprávy o civilistech z Mariupolu nemohou přijít do Kyjeva, protože tam není telefon, internet ani nic jiného, bychom mohli jen kroutit hlavou nad touto nestoudnou lží…..