Náreky 2:14-16
[14] Nun. Tvoji proroci videli tvoju márnosť a hlúposť, tvoj zločin neodhaľovali, aby ti obrátili osud, ale zreli ti zrenia daromné, klamné. [15] Samech. Tlieskajú nad tebou do dlaní všetci, čo idú cestou, kývajú hlavou, vypiskujú jeruzalemskú dcéru: „Toto je mesto vrcholnej vraj krásy a rozkoš celej zeme?“ [16] Pe. Ústa si otvárali proti tebe všetci tvoji odporci, pískali, škrípali zubami, vraveli: „Pohlťme ho! Toto je deň, čo sme čakali, dočkali, uvideli sme ho.“

Často Bůh nechává člověka napospas jeho velkým a strašným pokušením, nesmírné nouzi a tísni a lidské slabosti. Když by pak člověk po této cestě následoval Boha a měl ho na paměti, tu by jej Bůh skrze tento zápas a slabost dozajista přivedl na stupeň tisíckrát vyšší, kdyby jen člověk měl to úsilí a opravdovost; kdyby Boha vskutku dbal a měl před očima jeho pomoc, důvěřoval mu a nepochyboval o něm ani neupadal do nepravé svobody, tu by pro něj žádné pokušení nebylo ani tak zlé ani tak těžké ani tak veliké, aby mu mohlo uškodit.

"Pri čerpaní vody zo studne, niekedy bez toho, aby sme si to všimli, vychováme s vodou žabu, a tak sa pri získavaní cností často zapletieme do nerestí, ktoré sú s nimi nenápadne spojené. Mám na mysli to, že obžerstvo je spojené s pohostinnosťou; žiadostivosť s láskou; prefíkanosť s rozlišovacou schopnosťou; zlomyseľnosť s ohľaduplnosťou; dvojtvárnosť, otáľanie, lenivosť, protirečivosť, svojvôľa a neposlušnosť s miernosťou; pohŕdanie poučením mlčaním; domýšľavosť s radosťou; lenivosť s nádejou; opäť tvrdý súd s láskou; skľúčenosť a lenivosť s nehybnosťou; bystrosť s cudnosťou; znalosť pokory; a za nimi všetkými ako všeobecná mast, či skôr jed, nasleduje márna sláva.“

Ovocím pokory je objavenie sa rozlišovacej schopnosti. Pre začiatočníkov je to skutočné poznanie seba samých. Pre stredne pokročilých duší je to duchovný zmysel, ktorý rozlišuje to, čo je skutočne dobré od toho, čo je prirodzené alebo je proti nej. Pre dokonalých je to poznanie, ktoré človek dosiahne prostredníctvom božského osvietenia. Boh osvetľuje temnotu vo vnútri svojou milosťou.
St. Ján nám začína definovať povahu tohto daru. To, čo nasleduje, je však celkom odlišné od toho, ako v modernej dobe uvažujeme o rozlišovaní. Tak často sa nepovznáša nad súkromný úsudok alebo prirodzenú cnosť rozlišovania medzi povahou vecí v súlade s naším intelektom. A predsa, ako už bolo spomenuté, rozlišovanie je božský dar, ktorý sa človek pripravuje prijať prostredníctvom Božej milosti a asketického života.
Musíme sa snažiť odstrániť každú prekážku, ktorá nám bráni mať dobre formované svedomie. Okrem toho sa musíme vyhýbať pasciam, ktoré nám Zlý nastavuje, aby nás vtiahol späť do temnoty. Musíme …More

Pýcha například nese s sebou hrdost, neposlušnost, umíněnost, chvástavost, všetečnost, svárlivost a přetvářku.
Lenost: nechuť k Bohu a božským věcem, malomyslnost, duchovní zakyslost a pak ovšem v náhradu zalíbení ve věcech nedovolených.
Závist: nenávist, pomluvu, donášení.
Hněv: spory, hádky, různice, urážky atd.
Lakomství: přestupky proti lásce, proti spravedlnosti, podvod a klam, lež.
Nestřídmost: necudnost v řečech, nevázanost, smyslnost, hloupost až k zblbnutí.
Smilstvo: zatemnění ducha, nestálost, sebelásku, přilnutí k pozemskému životu, nenávist Boha a věcí svátých, Církve a kněží, konečně zoufalství.
Protože všechny tyto hříchy pocházejí ze sebelásky, která nedovede na uzdě udržeti trojílidskou žádostivost, vidíme ihned jenom z prvého letmého zpytování svědomí, jak je důležitá pokora. Máme ihned prvý námět ke zpytování svědomí a očišťování sebe, zda totiž milujeme více sebe nežli Boha anebo více Boha nežli sebe. Kdo dobře zpytuje svědomí, řekněme podle hlavních hříchů, vidí na …More

Poznání pravdy.
Sv. Augustin byl kdysi napaden od lidí, kteří nerozuměli jeho slovům. Odpověděl jim: Kdybych měl oči tak jasné a čisté, že bych mohl spatřiti hvězdu, která krouží v blízkosti slunce, a kdybych vám na ni prstem ukázal, a vy byste ani potom nic z hvězdy nespatřili, přece bych neměl nepravdu já, nýbrž váš slabý zrak byl by tím vinen? Hledte, právě tak tomu je, slyší-li, nebo vidí-li někdo pravdu a nic z ní nerozumí. Vina je v tom, že není dobře vycvičen ve světle a v milosti.
Vězte také, kdo chce rozumět pravdě, nesmí žiti v krvi a těle, nýbrž v duchu. Musí se odloučiti ode všeho lpění na pozemských věcech. Sv. Petr pravil k našemu Pánu Ježíši Kristu: Ty jsi Kristus, syn Boha živého. Nato mu odpověděl náš Pán a pravil: Petře, to nemáš ani z krve ani z těla, nýbrž od mého nebeského Otce. Hleďte, tak je tomu při všem. Kdo chce pravdě rozuměti, musí ji přijmouti zvláštním vlitím milostivého božského světla, má-li poznati cestu pravdy.
Proto pravil náš Pán Ježíš Kristus: Já …More

Je více slov v křesťanství, které zarážejí změkčilé a choulostivé lidi nebo lidi pyšné, lichotící své domnělé velikosti. Mezi ně patří výzva Kristova Metanoeite, obraťte se, „Zapři sebe samého". Ale nemůže žiti křesťan, nezemře-li v něm všechno špatné, malé, nedokonalé. Nemůže se v nás rozvinouti plně život Boží, nezemře-li v nás, nebude-li umrtveno v nás to, co pokažené, co zasluhuje smrti. Musíme se sami toho zbaviti a sami to umrtviti, usmrtiti, aby to neusmrtilo nás!
Toto jest duchovní život, aby Kristus žil v nás, abychom dospěli k vrcholu slova Pavlova: Žiji, ale nežiji už já, nýbrž žije ve mně Kristus. Ale tyto dvě věci jdou ruku v ruce: Tím více může ve mně žiti Kristus, čím více ve mně zemře, co není Kristus. Aby Kristus mohl žiti ve mně, musím umrtviti vše, co by chtělo tento život Kristův umrtviti ve mně.
Ježíš řekl, že, nezemře-li zrnko, padnouc do země, samo zůstane. Samo, bez užitku. Kdo nechce přijmouti toto usmrcování, umrtvování, nevzroste, nevydá užitku, nevzejde v něm …More

Kříž vládne vůli, Dobrý Pastýř srdci, Logos myšlení. Logos je však první: „Všecko skrze něho učiněno jest a bez něho nebylo učiněno nic ze všeho toho, co učiněno jest."
Logos je Boží Moudrostí, je Pravdou, je Harmonií.
Výraz Slovo nebo Logos, jímž se otevírá čtvrté evangelium, obsahuje již v jádře celou příští dogma tiku a celé katolické pojetí vztahů mezi přirozeností a milostí. Vše, co je vážného a rozumného, krásného a spořádaného, vhodného a souladného, co nese pečeť umění a harmonie, vše to se pro řeckého ducha soustřeďovalo kolem slova Logos.
Jan učí, že Logos je slovo Boží. Ale zjevuje zároveň, že tento Logos jest živý a osobní Kristus, jediný a dokonalý Prostředník mezi námi a Otcem, jediný vlastní jeho Zjevovatel, ne neosobní, neurčitý stín. Je-li toto Logos, zaměřují všechny ony váhající a nejisté, nevyjádřitelné tužby k živé bytosti a křesťanství tím ukazuje svou hlubokou příbuznost se vším, co svět antický - co každá doba vůbec - hledá vznešeného a krásného. Je-li Logos a …More

Bůh je tu, Pán je tu a volá tě! Jen On! Všechno ostatní ustupuje do pozadí. I nejkrás nější věci, i nejmilejší lidé. Vždyť jsem beztoho žádné štěstí nesevřel tak, aby se mi neztratilo, vždyť jsem beztak nepronikl podstatu žádného lidského srdce a nikoho tak láskou nenaplnil, aby se mi neztratil, aby vedle mne nezatoužil ještě po jiném štěstí.
Zůstává vděčný Bohu za všechnu jejich lásku a krásu, jako za odlesk Boží, ale neztrácí se v nich. Dovede všechno milovati novým způsobem Božím. A posléze rozumí i bolesti. Nehledá již úlevy v od boji, ve vzdoru a ve vzpouře. Hledá jen vůli Boží i ve zkoušce, věří jí a čeká jen, až se ukáže její důvod. Dá se i jako zrno Boží vůle a lásky vhoditi do temné no ci oběti pohřbení, zničení a pochování, aby dal no vý život, který roste z pohřbeného zrna.
To je nový život, to je onen duchovní život, ke kterému vás vedeme. Jest jistý, jest krásný a plný svaté, věčné, protože Boží budoucnosti.

Svojím sebectvom sme zničili toľké stvorenia. A svojou pýchou sme spôsobili okolo seba žiaľ. Je prirodzené, že Bohu, ktorý je aj pamäťou sveta a píše do knihy, ustarostený naším útekom k ničote, príde na myseľ zatarasiť nám cestu. A je isté, že na to, aby nám zatarasil cestu, nestačia slová. Tak veľa ich povedal, ale my sme nepočúvali!
Účinný spôsob, ako nás zastaviť, je bolesť a On vie, ako s ňou narábať.

V těchto cisternách hnije a zapáchá a nakonec vyschne to, co se tam zaneslo: a to jsou ty jejich záměry a úkoly založené na smyslech. Na dně pak zůstane pýcha, svévole, tvrdošíjnost a zlý úsudek, tvrdá slova a hanění bližního, ne s láskou a mírností, nýbrž na nevhodném místě a v nedobrém čase. Někdo si myslí, že druhému hasí dům, a přitom podpaluje svůj vlastní. I kdyby měl takový člověk tvrdých a pádných slov a takového jednání tři domy, a přišel k němu chudas, řekl by ten člověk: „Ne, to je nějaký podvodník!", a k jinému kdyby přišla chudá žena, řekne: „Ne, to je nějaká bekyně." Nu vy jste mi pěkné cisterny! Kdyby někdy vytryskl z toho vašeho vyschlého dna živý pramen, nikdy by vás už nenapadlo takhle posuzovat lidi, byla by tu jen pravá božská láska, prýštící ze základu; nikým byste nepohrdali, tvrdě neodsuzovali a nebyli tak zarputilí. Všechna tahle zkaženost totiž bují v těch cisternách.
Stejné cisterny jsou i všelijací ti učení lidé, se svými vznešenými slovy a vzletnými myšlenkami.…More

Náš Pán řekl: Jen jednoho je třeba." Které je tedy to jedno", jehož je třeba? To jedno je v tom, abys poznal své nic, které je ti vlastní, totiž co jsi a kdo jsi sám ze sebe. Pro toto jedno jsi našeho Pána uvedl do takové úzkosti, že se krví potil. Zes toto jedno nechtěl poznat, proto on volá na kříži: „Bože můj, Bože můj, jak jsi mě opustil!" Neboť toto jedno, jehož je třeba, mělo být všemi lidmi nadobro opuštěno. Nechte stranou všechno, čemu jsem já a všichni učitelé kdy učili, všechno to konání a rozjímání a celou vysokou kontemplaci. Naučte se jen to jedno (som nič), aby ve vás nastalo: pak jste pracovali dobře. Proto pravil náš Pán: „Maria si vybrala ten nejlepší díl." Ano, všechno to nejlepší. Vpravdě, kdo získá toto jediné, získá všechno, nikoli část, nýbrž všechno. Nejde však o to, umět o své nicotě rozumovat, třebas i s pokorou, jak to někteří dělávají, jako by tu vznešenou ctnost už bytostně měli, a zatím bývají ve svém základu mnohem větší než tenhle dóm. Chtějí se zdát …More

Jak to, že vznešený rozum, ono vnitřní oko, je tak žalostně zaslepeno, že to pravé světlo nevidí? Ten zhoubný neduh vzešel z toho, že na něm narostla tlustá, hrubá kůže, hustá srst, to jest láska a příchylnost ke tvorům nebo k sobě samému nebo k něčemu svému. A tím člověk oslepl a ohluchl, ať už je jakéhokoli stavu, světského či duchovního. A takhle chodí lidé přijímat svaté Tělo našeho Pána, a čím více chodí, tím jsou hlušší, tím více slepnou a ta kůže je čím dál tlustší.
Čím myslíte, že to je, že člověk nemůže nijak proniknout do svého základu? Chyba je v tom, že tu narostlo tolik tlustých, hrozivých kůží, hezky tlustých jako čela volů, které tak zakryly jeho nitro, že nemůže dovnitř ani Bůh ani on sám: nitro je totiž zarostlé. Vězte, že někteří lidé mají i třicet nebo čtyřicet kůží, tlustých, hrubých, černých kůží, jako jsou ty medvědí. Co je to za kůže? Je to všechno, k čemu obracíš svou vůli; svévolnost ve slovech, ve skutcích a v tom, co se ti líbí nebo nelíbí, pýcha, svéhlavost …More

Člověk musí usilovat o to, aby vlastní askezí umrtvoval své hříšné sklony a svévoli, teprve pak mu náleží, aby se utěšoval a ospravedlňoval Kristovou spásnou smrtí, teprve tato „esenciální jednota“ s Kristem v jeho křtu, ukřižování, smrti a vzkříšení má cenu, to je pravá víra.

Na cestě je tedy za prvé vírou oslepen rozum, čili vyřazen intelekt, který „musí pryč“. Za druhé naděje bere jistotu a vlastnění, což znamená, že vyřazuje mohutnost paměti, jejíž funkcí je uchovávání. Za třetí pak láska proměňuje vůli, kterou zbavuje její sebestřednosti, v podstatě ji však jako dynamické napřažení k cíli uchovává. Zdá se tedy opět, že ze všech tří sil duše zůstává v činnosti toliko jedna, a to vůle proměněná láskou.
Tím však tato duchovní „pouť“ nekončí. Na řadu přicházejí „,ctnosti nižší“, jež mají svou paralelu ve ctnostech vyšších, a tedy v i určitých konkrétních silách duše.
Nejprve tedy pokora, která s sebou nese znicotnění, odstraňujíc tak pýchu rozumu: člověk si uvědomuje svou nicotnost a ztrácí všechno vědění.
Mírnost proměňuje lásku podobně, jako předtím láska sama proměnila vůli. Láska zbavila vůli její touhy vlastnit, mírnost ji má nyní zbavit téhož a má z ní učinit lásku, která se ke všemu obrací stejně: z prudké lásky se má stát láska mírná. Taková …More

Láska je to, když člověk plane a hoří v nedostatku i strádání i v opuštěnosti; když nějaké trápení neustává a člověk přitom zůstane v pravé odevzdanosti; když se rozpouští v mukách a v ohni této trýzně zakouší vyprahlost, a přece to všechno snáší se odevzdaností: to je láska, a ne to, jak vy si ji představujete! Tohle tedy znamená ,,rozsvítit lampu".

Prosím tě, aby oni byli jedno, jako my jsme jedno!
Tato jednota povstává dvojím způsobem, vnitřně a zevně, zprostředkovaně a přímo, v duchu a v přirozenosti. Tohle bývá často špatně chápáno: božská přirozenost nemůže totiž dostat nic navíc. Tuto jednotu rozum není s to pochopit; nezná ani způsob, jak je duše spojena s tělem a jak se pohybuje a působí v ruce, v noze a ve tvých vlastních údech. Jak by pak mohl člověk porozumět božské jednotě? Kdo do ní vstoupí, ten působí z času do věčnosti, ze stvořenosti do nestvořenosti, z mnohosti do jednoduchosti. V nepokoji zachovává pokoj a v láskyplné touze se noří do základu a všechny věci zase vrací Bohu tak, jak v něm věčně byly a jak on je miloval a chtěl.
Tohle vede [k Bohu] blíž než modlitba, mnohem blíž. Tam nemohou dospět ti, kteří vyrostli v přirozeném rozumu, byli vychováni ke své vlastní smrtelnosti a žili jen ve svých smyslech - takoví tam nikdy nedojdou!

Ó, Pane, naplň moje srdce večným životom!
Večný život je útecha v Bohu; a ten, kto našiel útechu v Bohu, považuje každú svetskú útechu za zbytočnú.
Poznanie Boha nemôžeme stotožňovať s poznaním, ktoré nadobúdame námahou intelektu. Zjednodušene môžeme povedať, že toto poznanie Boha sa nadobúda praktickou skúsenosťou. Ide o dar zhora tým, ktorí sa namáhajú pri napĺňaní evanjeliových prikázaní. Táto skúsenosť sa nedá odovzdať ani písaným slovom, ani skvelým rečníckym výkonom. Azda aj preto jeden kňaz pri vedení svojich duchovných detí dával im na začiatku takéto cvičenie: pokúsiť sa prežiť jeden deň v maximálnej sústredenosti na Boha popri všetkom, čo budú v ten deň robiť a pokúsiť sa dodržať všetky jeho evanjeliové prikázania.
Jeho duchovné deti mali rovnakú skúsenosť. Na jednej strane vnímali hlboké zahanbenie kvôli svojej slabosti, ale na druhej strane zakúsili ťažko opísateľný pokoj, ktorý sprevádzal ich kajúce myšlienky. Kňaz im následne povedal, že tento pokoj je len náznakom veľkej …More

Poznanie je darom, ktorý Boh udelil prirodzenosti rozumných bytí pri ich stvorení. Poznanie je vo svojej prirodzenosti jednoduché a celistvé ako je svetlo slnka; ale v závislosti na konaní prechádza zmenami a rozdeľovaním.
Záleží len na človekovi, či využije tento dar alebo nie. Pokiaľ sa uspokojí len s napĺňaním potešení súvisiacich s telom, jeho poznanie zostúpi na túto úroveň, stane sa hrubým a neschopným vnímať vyššie duchovné veci. Potvrdzuje to aj naša skúsenosť z pokusov priviesť blížnych k životu viery.
A aj keď nám pozorne načúvajú, vnímame, že naše slová ich neoslovujú, alebo zaujmú ich pozornosť iba na krátku chvíľku. Najčastejším dôvodom tohto neúspechu nie je nedostatočnosť našich slov, ale ich naviazanosť na potešenia tela.
Toto poučenie by nás malo viesť ku skúmaniu hnutí našich duší, túžob a aktivít, aby sme odhalili niekedy veľmi rafinované pôsobenie telesných vášní. Osvojenie si správnej askézy v spoznaných oblastiach nám umožní pozdvihnúť naše poznanie do vyšších …More

Pro arcibiskupa Lefebvra a kněze jeho Společnosti svaté ho Pia X. setkání v Assisi v roce 1986 znamenalo, že pohár přetekl. Lefebvrovi bylo jednaosmdesát a jeho zdraví sláblo.
Z obav z apostaze v církvi, kterou dokonce páchá papež, začal dělat plány na jmenování svých nástupců. Přestože byl Lefebvre zklamán tím, že Jan Pavel II. podporoval pohanskou modloslužbu v katolické bazilice a účastnil se jí, neupadl do sedesvakantismu. Plně uznával autoritu Jana Pavla II. jako papeže, ale zpochybňoval jeho pravověrnost a schopnost vést církev.