Vynikajúci článok o súčasnom stave pápežstva, ktorý mnohé vysvetľuje. Zvlášť pre fanatika sedevakantista je to vyslovene povinné čítanie.

"

Otázka poslušnosti papeži, jenž zastává heretické postoje, se dnes stává, ať už si to přiznáme nebo ne, opět aktuální. II. vatikánský koncil, jediný nedogmatický církevní sněm v dějinách, otevřel některými svými formulacemi prostor pro zastírání závažných rozdílů ve věrouce mezi katolickou naukou a protestantskými herezemi, mezi vírou v Ježíše Krista a nekřesťanskými náboženstvími, mezi křesťanstvím a bezbožeckými ideologiemi. Svými tezemi o náboženské svobodě postavil katolické náboženství ve společenské sféře na stejnou úroveň s jinými kulty a ideologiemi. Tomuto rozmělnění katolické víry byli poplatní všichni pokoncilní papežové. To je nutno sine ira et studio říci, i když si jinak vysoko ceníme statečného postoje Jana Pavla II. a Benedikta XVI. ve věci ochrany nenarozeného života a rodiny.
Nynější papež František zašel ještě mnohem dál. Jak se proto postavit k požadavku poslušnosti vůči němu? Boží zjevení nám dává odpověď i na tuto otázku. Apoštolé Petr a Jan před veleradou, která jim zakazuje hlásat Krista, odpovídají: „Posuďte, je-li spravedlivé před Bohem, abychom poslouchali více vás než Boha!“ (Sk 4,19). Absolutní poslušnost katolíka vůči papeži končí tam, kde papež hlásá bludy nebo nabádá ke hříchu a tím se zpronevěřuje zjevené Pravdě. Katolická hierarchie hodnot je taková, že nejvyšší poslušností je poslušnost Písmu sv. a posvátné Tradici, tj. závazné nauce Katolické církve. Církevní učitelský úřad, tzv. magisterium, v němž papež jako nástupce sv. Petra hraje prvořadou roli, má chránit tuto Pravdu před porušením a zkreslením. Když to dělá, tak poslušnost magisteriu splývá s poslušností zjevené Pravdě. Pokud ale tuto svou povinnost neplní a stává se naopak pro zjevenou Pravdu hrozbou, potom platí výše uvedená slova apoštolů před veleradou.
Papež František např. v dokumentu Amoris Laetitia a ještě více v dopise argentinským biskupům připouští možnost podávání sv. přijímání osobám žijícím v nelegitimních sexuálních svazcích, u příležitosti jubilea Lutherova vystoupení mluvil o tomto heretikovi jako o velkém reformátorovi Církve a nechal ve Vatikáně instalovat jeho sochu, později společně s muslimským imámem vydal prohlášení, že Bůh „si přeje různost náboženství“, nakonec vzdal poctu pohanské bohyni Pachamamě přímo ve vatikánských zahradách, nařídil ve Vatikánu v době covidového šílenství povinné podávání na ruku a povinné očkování všech zaměstnanců Sv. stolce, aniž bral v úvahu varování mnoha světově uznávaných odborníků před hrozivými následky vakcín a jejich souvislost s potraty. K dovršení všeho téměř zakázal tradiční liturgii, která byla v západní církvi celebrována nejméně 1500 let.
To všechno jsou opatření a rozhodnutí, která směřují proti zjevené Pravdě, proto poslechnout nejen nemusíme, nýbrž přímo nesmíme. Není to ani z věroučného hlediska vůbec těžké, neboť papež František naštěstí nevydal během svého pontifikátu žádný dokument ex cathedra, čili pod pečetí neomylnosti. Biskup mons. Athanasius Schneider to vyjádřil krásně a lapidárně, když na téma papežovy oslavné řeči na Luthera v letadle při cestě ze švédské Uppsaly řekl: „My máme k tomu závazný a neomylný dokument Církve: tridentský koncil, který odsoudil Lutherovy bludy. Výroky papeže v letadle před novináři nejsou ani závazné, ani neomylné.“
Je papež František legitimním náměstkem Kristovým?
Jsou skupiny tzv. sedisvakantistů, které tvrdí, že nikoliv. Jenže jejich argumentace postrádá teologický základ. Výše zmíněný tradiční biskup mons. Schneider upozorňuje, že sice existují teze sv. Roberta Bellarmina, Franciska Suaréze nebo částečně i sv. Tomáše Akvinského, že papež tím, když upadne do hereze nebo dokonce apostáze, ztrácí automaticky svůj úřad, jenže problém tkví v nesesaditelnosti papeže. Ani koncil nemá pravomoc papeže odvolat. Pokud bychom nechali rozhodnutí na samotných katolících, ať už laicích nebo posvěcených osobách, nakolik chtějí či nechtějí papeže uznávat, potom hrozí nebezpečí anarchie a sektářství, kdy si každý bude moci stanovit sám, kterého papeže prohlásí za pravověrného a právoplatného a kterého za heretika a neprávoplatného. Krom toho tyto názory sv. Roberta Bellarmina aj. jsou pouhými stanovisky jednotlivých teologů, nikoli závaznou naukou Církve.
Směrodatná je tady církevní praxe v dějinách. Ta je taková, že Církev uznala a nadále uznává všechny tři výše jmenované papeže, kteří propadli herezím, za právoplatné, i když jejich bludy kategoricky odsoudila. Dokumenty jejich pontifikátu, poznamenané bludy, byly odsouzeny a vyřazeny z agendy, nicméně ta jejich rozhodnutí, která jsou věroučně bezproblémová, zůstávají v platnosti, např. ustanovení svátku Nejsvětější Trojice bludařským papežem Janem XXII.
To je jasným signálem, jaký máme zaujmout postoj v případě Františkova pontifikátu. Je to jednoduché. Tam, kde jsou jeho dokumenty a výroky v rozporu s pravověrnou naukou, neposlechnout a ozvat se, naopak ale tam, kde je všechno s ní v souladu, poslechnout. Nelze nijak dokázat, že tento papež, i když hlásá bludy, je neprávoplatný, neboť konkláve je tajné a nikdo proto nemůže poukázat na manipulace při volbě apod. Takže konkrétně: Kategoricky odmítneme Františkovu tezi, že Bůh si přeje různost náboženství, neboť zjevně odporuje Písmu sv. a posvátné Tradici, které definují, že jediným pravým náboženstvím je to, které přinesl Ježíš Kristus, tj. katolické. Přijmeme ale Františkovu výzvu k modlitbě za ukončení války na Ukrajině a také ji budeme realizovat.
Tak je to v souladu s dosavadní církevní praxí v dějinách a bylo by opovážlivé hledat jiné cesty. Postoj některých skupin „ryc nebo nic“, tj. buď je papež absolutně ve všem pravověrný a nikdy se nemýlí (ani ve výrocích nespadajících pod ex cathedra), nebo papežem vůbec není, je v rozporu s tímto osvědčeným a historicky prověřeným postupem Církve.
Na druhé straně ale názorům těchto sedisvakantistů částečně rozumím. Jsou důsledkem toho, co známý italský katolický historik Roberto de Mattei nazývá „papalatrií“, tj. nekritickou úctou k papeži, která nerozlišuje mezi jeho neomylnými výroky ex cathedra a jinými, jež mohou být mylné. To má své historické kořeny ještě v 19. století, kdy protestanté, zednáři a liberálové se zaměřili ve svém boji proti Církvi právě na papežství. Bl. Pius IX. musel bránit teritorium Papežského státu vojensky proti Garibaldiho armádě „sjednocené Itálie“. V atmosféře vášnivé obrany Petrova úřadu proběhl též I. vatikánský koncil, jenž definoval neomylnost náměstka Kristova ve věcech víry a mravů.