KIM BOJOVAL I ZA NÁS
Neznámá historie země, kterou vysmívají a pomlouvají téměř všichni
21. 3. 2023
Alexander Tjurin
Neznámá historie země, kterou vysmívají a pomlouvají téměř všichni
(Originální název statě je Kim bojoval i za nás – chtěl jsem původně uvést jen tu část, která se týká samotného období po Druhé světové válce, ale pak jsem si řekl, že nejhorší není neznalost něčeho, ale neznalost aspoň základních souvislostí – pozn.překl.)
Studená válka byla v podstatě důsledkem toho, že se ruský lid nenechal během druhé světové války rozdrtit. Na rozdíl od první světové války vyšel Sovětský svaz z druhé světové války nikoliv zničený, jak by nás naši západní “přátelé” chtěli přesvědčit, ale silný a vlivný. Fašisté a jejich evropští spojenci pili ruskou krev v dostatečné míře, když vyhlazovali civilní sovětské obyvatele a zabili asi 20 milionů lidí, ale nyní se již Sovětský svaz mohl zabezpečit proti nájezdům nepřátelských hord. Místo omezující smyčky vytvořené Západem vznikl ochranný pás spřátelených států. Ty zajišťovaly SSSR bezpečnost, ale existence socialistického bloku znamenala, že Západ přišel o zdroje, zisky a vykořisťované periferie. Vzhledem k neměnné agresivní povaze západního kapitalismu byla studená válka zajištěna. Amerika nenechala na pokoji žádný stát, který se snažil vymanit z “potravinové pyramidy” vybudované Západem; dříve či později byl útěk utnut a následovalo navrácení zpět do krámu (z historie 50.-60. let stačí připomenout Írán za Mossadicka, Kongo za Lumumby livejournal.com/37919.html?nojs=1 nebo Indonésii za Sukarna).
Amerika je hlavním profitantem druhé světové války
Všechny přátelské činy, jichž se sovětské vedení dopustilo na konci druhé světové války ve prospěch svých západních spojenců, se obrátily proti Sovětskému svazu.
Podobná situace byla v Asii, kde se Američané opírali o ty, kteří předtím kolaborovali s japonskými okupanty. Proč ne – když leitmotivem japonského “nového řádu pro východní Asii” vyhlášeného v roce 1938 byl boj proti komunismu. Samotní japonští okupanti byli většinou poplácáni po rameni; císař Hirohito, symbol a strůjce japonské genocidní okupační politiky ve východní Asii, velitel pozemních sil Hada, generál Minami z Koreje, knížata císařského domu odpovědná za masakr v Nankingu a “operaci” sadistické jednotky 731, dokonce i její šéf generál Išii, měli zaručenou imunitu. Hlavními protivníky Ameriky se nyní stanou ti, kteří během nedávné války bojovali proti japonským vrahům.
Američané, poražení na Filipínách v roce 1942, se tam vrátili v roce 1945. Filipínští vlastenci osvobodili svou vlast od japonské okupace bez americké účasti – ale brzy se jí dočkali v podobě nové okupační moci, která je začala bít stejně jako japonští samurajové. (livejournal.com/11172.html?nojs=1 )
V Koreji v polovině srpna 1945 Sověti rozdrtili japonské síly na padrť. A Američané se vylodili na Korejském poloostrově 8. září, kdy už bylo po bojích, a aniž by prolili kapku své krve, obsadili vše až do 38° s. š. Sověti za to samozřejmě nedostali nic, jen Japonsko napěchované americkými vojenskými základnami (Prakticky stejně to bylo s Berlínem).
Dálný východ – oblast zásadního zájmu Ruska
Nedávno jsem v západní televizi slyšel, že SSSR chtěl získat svůj podíl na vojenské kořisti ve východní Asii a proto vedl válku proti Japonsku. Bylo to řečeno samozřejmě proto, aby se zamaskovaly činy západního velkého kořistníka.
Je to úžasný příběh – to, co Západ přijímá jako své přirozené právo vlastnit nezamrzlá moře a průlivy a kontrolovat světové námořní komunikace, považuje v případě Ruska za noční můru projevů carského komunismu (takto se chovají ke všem Slovanům. Např. dnes v Polsku jsou podporovány – opět – jeho plány na Trojmoří, za podpory „klasického západu“, ve skutečnosti je to jako na Ukrajině – k ničemu jinému se podle nich Slované – absolutně žádní – nehodí. Hodí se jen jak strava pro děla a rakety … to nakonec bude znamenat pro Polsko minimálně nové dělení jeho území – pozn.překl.).
Na Dálném východě jsme (Rusko) neskončili pro nic za nic. Průkopník Ivan Moskvitin vplul v roce 1639 do Tichého oceánu, zatímco Baltské a Černé moře bylo od nás odříznuto. Anglosasové se na teplém atlantickém pobřeží Severní Ameriky třásli na kolenou 200 let, nejdřív se požírali navzájem, pak kukuřičnou kaši s krocanem, kterou přinesli laskaví indiáni. Za nějakých 60 let jsme urazili od Uralu k Tichému oceánu, mnoho tisíc kilometrů přes tajgu a tundru, kde byla běžná zimní teplota minus čtyřicet. Amurskou oblast jsme dobyli, ztratili a znovu získali – Číňané ji za celá tisíciletí jejich bohaté historie nestihli rozvinout. Během krymské války jsme na Dálném východě odrazili anglo-francouzské dravce. Pak jsme se snažili získat nezamrzající přístavy ve Žlutém moři. A pak se na nás vrhla “mladá demokracie” se mentalitou smečky a krvelačným pohanským náboženstvím, vycvičená západními vojenskými poradci a vybroušená Západem k boji proti Rusku a Číně. Od středověku Rusko nepoznalo agresivnější národ, než je Japonsko.
Během občanské války se Japonsko na ruském Dálném východě výrazně projevilo: loupilo (zabralo značnou část ruských zásob zlata), vypalovalo vesnice a provádělo masakry ve městech, jako například v Chabarovsku 6. dubna 1920, organizovalo hromadné popravy a řezalo hlavy (kromě ruského obyvatelstva byli brutálnímu mučení vystaveni i místní Korejci). Dostali se také do Zabajkalí. Mimochodem, japonští okupanti spravovali řadu oblastí společně s Američany.
Japonci vedli velké i malé války proti Rusku-SSSR, využívali Koreu a Mandžusko (severovýchodní Čínu) jako odrazový můstek a prováděli a podporovali teroristické akce proti jakékoli ruské vládě. A vždy měli plnou podporu Západu, který byl ještě méně ochoten pustit Rusko do teplých moří Tichého oceánu než do Středozemního moře. Anglosaská koncepce “námořní velmoci” předpokládala izolaci Ruska v severní Eurasii s jejími ledovými moři, dlouhými studenými zimami, obtížnými pozemními cestami, zamrzajícími řekami, krátkými zemědělskými sezónami a vysokými náklady na investiční výstavbu. Západ nechtěl v Rusku ani rozvinutý kapitalismus, natož ani rozvinutý socialismus.
Stovky ozbrojených japonských výpadů vyvrcholily v létě 1939 boji na Chalchyn golu. Ty postavily sovětskou vládu do zoufalé situace: buď vést beznadějnou válku na dvou frontách proti silné nepřátelské koalici, nebo odložit velkou válku dohodou s Němci. Mnohé z obětí sadistické jednotky 731 japonské armády byli Rusové, kteří žili v Mandžusku a byli podezřelí z kolaborace se Sovětským svazem – byli usmrceni brutálními “biologickými pokusy”. (Nelidé mučili lidi.) A my jsme šli do války proti Japonsku na žádost Spojených států. Takže sovětské ozbrojené síly byly v Koreji a Mandžusku nikoli z chamtivosti po kořisti, ale z vlastního národního zájmu a kvůli spojenectví.
(Poznámka: Jde o přílišné zjednodušení. Ve skutečnosti Japonce odradil drtivý a nečekaný útok vojsk a především tanků pod vedením Žukova, který proběhl přímo z chodu. Dnes je evidentní, že to byla jediná možná obrana k odražení agrese japonců, kteří tehdy utrpěli obrovské ztráty ze svého „expedičního sboru“. Toto rozhodlo později i o podepsání dohody mezi Japonskem a Sovětským svazem o „neútočení“ a Němci byli tímto zaskočeni, protože se Japonsko k nim nepřidalo ani v době jejich vrcholných úspěchů. Tak se generál Žukov stal legendou. Bylo to také proto, že na východě byly udržovány armády na případné odražení agrese, ale vzhledem ke smlouvě – dohodě – a zkušenostem z Chalchin golu Japonsko ani nechystalo boje na tomto úseku, soustředilo se na boj proti USA, proto nakonec mohly být některé sovětské jednotky staženy na západní frontu k obraně především Moskvy – pozn.překl.)
Nemluvě o obnovení naší jurisdikce nad jižní částí Sachalinu a Kurilami. Sachalin byl objeven Pojarovem v polovině 17. století a anektován expedicí. Sachalin byl objeven Pojarkovem v polovině 17. století a anektován Nevelského výpravou ve století druhém. Kurily, objevené a prozkoumané ruskými výpravami v letech 1710-1720, byly dveřmi, které propouštěly Ochotské moře do nezamrzajících vod Tichého oceánu, a nemohly zůstat u agresorské země. (livejournal.com/23918.html?nojs=1 )
Korea, od Japonců k Američanům
Japonci během této války obsadili Koreu, rychle převzali kontrolu nad jejími financemi, zahraničními i vnitřními záležitostmi a v roce 1910 zašli tak daleko, že ji anektovali. (Všimněte si, že Korea měla rozvinutý stát a kulturu už v dobách, kdy Japonci byli bandou bosých divochů, a nejednou se stala terčem velkých i malých invazí japonských násilníků a drancovníků.
Nic z toho, ani japonské neomezené využívání korejských zdrojů, se nesetkalo se sebemenším odsouzením ze strany západních zemí, které měly na Japonsko veškeré páky. Poté, co japonské úřady utopily v krvi Korejce, kteří se v březnu 1919 vzbouřili (jen zabitých a popravených bylo asi 8 tisíc), se korejským vlastencům nepodařilo ukončit japonskou okupaci ani na Pařížské mírové konferenci.
Pracovní den v okupované Koreji dosahoval i v době míru 17-18 hodin, korejské ženy byly považovány za zdroj sexuální zábavy pro japonské vojáky, značné množství státní i soukromé půdy bylo vyvlastněno japonskou vládou nebo korporacemi, jako byla Východokolonizační společnost. Většině (2,5 milionu) korejských rolnických domácností zůstalo maximálně 0,5 hektaru půdy (v předrevolučním Rusku byly za chudé považovány 2 až 3 hektary). Nájemné za půdu činilo v průměru 50 až 60, ne-li 70 až 80 procent úrody. Obyčejní Korejci byli zatíženi 52 daněmi, z toho 11 bylo přímými. Jen v letech 1913-1918 bylo japonskou správou za drobné přestupky bičováno bambusovými holemi více než 300 000 Korejců. Průměrná délka života Korejců až do roku 1945 nepřesahovala 37 let; obyvatelstvo decimovaly epidemie neštovic, cholery, tyfu a tuberkulózy. Japonci důsledně ničili knihy a památky korejské historie, které podporovaly vlastenecké cítění.
Osudný rok 1949
Na jaře 1948 proběhla v Jižní Koreji další generální stávka, kterou potlačila armáda (předchozí se konala na podzim 1946). Partyzánské boje v západních provinciích pokračovaly po celý rok. Poté začala povstání v jižních provinciích, z nichž pět z osmi bylo do poloviny roku 1949 gerilových. Na potlačení povstání bylo nasazeno několik divizí s americkým vojenským personálem. V Čedžudo armáda zlikvidovala asi 30 000 osob, a to jak partyzánů, tak civilistů.
Během podzimu 1948 vypukla vzpoura v jihokorejských ozbrojených silách a její příslušníci odváděli na Sever celé formace – v roce 1949 odjely dva prapory a dvě vojenské lodě.
Lee Seung-Man a jeho vláda však stále pravidelněji vydávali bojovná prohlášení o opětovném připojení k Severu.
V předvečer roku 1949 náčelník generálního štábu jihokorejské armády Chae Byung-dok prohlásil: “Musíme jednat hmatatelně, abychom v novém roce získali zpět naše ztracené území a sjednotili vlast.“
Jihokorejský ministr vnitra 9. března 1949 trval na svém: “Jedinou metodou sjednocení Jižní a Severní Koreje je, že Korejská republika získá ztracené území zpět silou.” V roce 1949 se v Koreji uskutečnil první pokus o znovuzískání ztraceného území.
Na tiskové konferenci v dubnu 1949 jihokorejský prezident nastínil své plány takto: “Spoléhám na to, že vlastenecké síly Severní Koreje samy sjednotí zemi. Severokorejská komunistická armáda se z velké části skládá z lidí, kteří byli mobilizováni násilím. Jsem přesvědčen, že povstanou společně se svými krajany na severu za sjednocení země. Proto si nemyslím, že mezi Jihem a Severem dojde k takovému střetu, jaký by se dal očekávat, když Armáda národní obrany zaútočí na Sever, aby zemi sjednotila silou zbraní. Otázka posílení Armády národní obrany se nyní řeší, protože jakmile se Jih a Sever sjednotí, budeme konfrontováni s komunistickou armádou Číny.”
“Máme příležitost získat zpět území Severní Koreje… Velmi se obávám, že pokud se taková akce neuskuteční včas, bude později velmi obtížné ji provést. Odkládání řešení jakýchkoli otázek prospívá komunistům,” řekl jihokorejský prezident v říjnu 1949 a jeho premiér Lee Bom Sok dodal: “Režim nastolený s podporou a pomocí Sovětského svazu, ozbrojené síly tam vytvořené a všeobecné volby v Severní Koreji musí být zničeny.”
V témže měsíci Lee Seung Man na setkání s americkou armádou v Inčchonu prohlásil: “Pokud budeme muset tento problém vyřešit na bitevním poli, uděláme pro to cokoli.”
Dne 31. října jihokorejský ministr obrany Shin Sung Mo zopakoval výroky svého prezidenta ze 7. října o reálné možnosti dobytí Pchjongjangu během několika dní.
A 30. prosince 1949 na tiskové konferenci Lee Seung-Man opět zopakoval hrozbu: “Měli bychom sjednotit Jižní a Severní Koreu vlastním úsilím.”
Cho Ben Ok, jihokorejský velvyslanec ve Spojených státech, zopakoval stejnou větu během přednášky v prosinci 1949: “Nastal čas vojenských sil dvou světů, které nemohou existovat vedle sebe … Korea je tak v bodě, kdy si musí otevřít cestu silou zbraní.“
Američané tento “sjednocovací” trend docela podporovali, a to jak slovy, tak i činy. Na zasedání jihokorejské vlády v lednu 1950 prohlásil generál Roberts, šéf amerických vojenských poradců, že “plán invaze je hotovou věcí“. A tento plán byl skutečně vypracován – předpokládal zahájení vojenských operací na “západní a východní frontě” v červenci až srpnu 1950 za účasti 10 divizí. Mimochodem, operační mapy “pochodu na Sever” padly do rukou Severokorejců při osvobozování Soulu 28. června 1950.
Rim Čchang-jong, pozdější jihokorejský velvyslanec při OSN, zveřejnil korespondenci mezi Lee Seung-manem a jeho zástupcem ve Spojených státech; dopis datovaný 30. září 1949 vyjadřoval následující myšlenku: “Jihokorejské jednotky spolu s našimi stoupenci ve sféře severokorejských komunistických sil by snadno odstranily Kim Ir-sena.“
Nikdo netahal jihokorejské loutky za jazyk, ale bojovná prohlášení se linula jak z rohu hojnosti. Dne 9. února 1950 jihokorejský ministr obrany hlasitě bubnoval na válečný buben: “Jsme v plné pohotovosti bojovat za znovuzískání ztraceného území a čekáme jen na rozkazy.” A 1. března 1950 na shromáždění v Soulu hlava Jižní Koreje hlasitě prohlásila: “Blíží se hodina korejského sjednocení.” V roce 1950 se na shromáždění v Soulu objevilo prohlášení, že se blíží hodina sjednocení Koreje. Dne 19. června 1950 jihokorejský prezident v Národním shromáždění za přítomnosti Johna Dullese prohlásil: “Pokud nedokážeme ubránit demokracii před studenou válkou, dosáhneme vítězství ve válce horké.”
A J. Dulles, tehdejší poradce ministerstva zahraničí, který navštívil Jižní Koreu několik dní před válkou, napsal Lee Seung-Manovi před odjezdem domů: “Přikládám velký význam rozhodující roli, kterou může vaše země sehrát ve velkém dramatu, které se má odehrát.”
Lee Seung-Man sám vyslovil desetkrát více hrozeb než arabští vůdci, což pak vyústilo v preventivní úder proti Izraeli v červnu 1967, kterému představitelé západních mocností tolik tleskali.
Agresivní postoj jihokorejského vedení je pochopitelný; Severní Korea prosperovala vedle křečovitě se zmítající Jižní Koreje. Severní Koreji se dařilo – stavěly se tam továrny a nemocnice, rostly mzdy a klesaly ceny – a tento příklad povzbuzoval jihokorejské vlastence k boji proti loutkové vládě Lee Seung-Mana.
Jedním z důsledků porážky Kwantungské armády Sověty byl úspěch socialistických sil v Číně. Na podzim 1949 porazily početně silnější Kuomintang, aktivně podporovaný Amerikou, a sjednotily téměř celou zemi. Po ztrátě Číny hledali Američané záminku k ukončení úspěšného socialistického experimentu v Severní Koreji, obávali se jeho rozšíření nejen do Jižní Koreje, ale také do Japonska, na Filipíny a do dalších východoasijských zemí. A někteří vysocí vojenští představitelé, jako například generál MacArthur, věřili, že porážka Severní Koreje umožní Američanům a Kuomintangu návrat do pevninské Číny.
Amerika zvolila typickou cestu neustálých provokací a sabotáží s využitím jihokorejských loutek. V průběhu roku 1949 došlo ke stovkám střetů mezi jihokorejskými ozbrojenými silami a severokorejskými vojáky. V létě a na podzim 1949 došlo na severojižní hranici ke skutečným bojům a západní odborníci také připouštějí, že iniciátorem byl nejčastěji jihokorejský režim. Jihokorejci se snažili obsadit pozice na poloostrově Ondžin, což by jim umožnilo snadný přístup k Pchjongjangu. Na podzim roku 1949 se Jihokorejci zmocnili dvou výšin 30 km východně od Kaisu.
Současně jihokorejské gardy a armáda pod vedením amerických poradců pokračovaly v brutálním vyčištění jihokorejské scény od všech levicových sil – což zahrnovalo i masakry.
V následujícím roce 1950 jihokorejský režim stejným způsobem sondoval a provokoval Severokorejce. Od 18. do 25. května došlo ke 14 potyčkám a přestřelkám, od 25. května do 1. června k 25 potyčkám, od 1. do 8. června ke 13 potyčkám a od 8. do 15. června ke 14 potyčkám. Při každém incidentu byly desítky vojáků zabity a zraněny.
Z hlediska velikosti a vyzbrojení armády obou zemí byly zhruba vyrovnané. V letech 1948/49 obě země zdvojnásobily své vojenské výdaje, které činily 23 % rozpočtu Jižní Koreje a 20 % rozpočtu Severní Koreje. Reálné výdaje na obranu byly v obou zemích ještě vyšší, zejména v Jižní Koreji.
Jihokorejská armáda byla Američany mimořádně dobře zásobována a podle generála Robertse byla plně vyzbrojena, obsazena, vycvičena podle amerických předpisů a schopna bojovat s armádou dvakrát až třikrát větší než ona. Na hranici na 38. rovnoběžce se nacházelo 70 % jihokorejských sil.
1950, loutka dostala kopanec do zubů
Dne 23. června 1950 zahájily jihokorejské síly masivní bombardování severokorejského území a 25. června zahájily ofenzivu v několika směrech. Ve směrech Choron, Geumcheon a severně od Ongjinu pronikly několik kilometrů na severokorejské území.
Severokorejské straně však již došla trpělivost. Zaseješ vítr, sklidíš bouři. Vypukla rozsáhlá válka.
Koncem 25. června jihokorejský generální štáb v čele se svým náčelníkem, jemně řečeno, opustil Soul. Krátce poté ho přivedli zpět američtí vojenští poradci, ale pak byli opět na útěku – spolu s houfy jihokorejských vojáků. Jihokorejští odminovači vyhodili do povětří mosty s lidmi, kteří po nich běželi, a zabili asi 800 lidí. Do 29. června byl Soul osvobozen severokorejskými jednotkami.
Generál MacArthur, který 29. června navštívil Jižní Koreu, na vlastní oči viděl masy prchajících jihokorejských vojáků – nikdo z nich nebyl zraněn. “A všichni se usmívají,” zaznamenal velitel amerických sil na Dálném východě. Málokdo se chystal bránit prohnilý proamerický loutkový režim. Ze 100 tisíc vojáků, které měla Lysyngmanova klika v oblasti 38. rovnoběžky k dispozici, zůstalo o čtyři dny později bojeschopných jen 8 tisíc.
Dne 26. června dostalo velení 7. americké námořní flotily rozkaz převzít kontrolu nad korejskými vodami a toho dne začala proti Severní Koreji ve východní Asii a západní části Tichomoří operovat silná skupina amerického letectva. Dne 27. června Truman nařídil všem složkám amerických ozbrojených sil, aby zasáhly do boje proti S. Koreji. Okamžitě začalo těžké bombardování severokorejských sil i území S. Koreje. Americké lodě začaly ostřelovat její pobřežní populační centra.
Již počátkem července operovalo proti Severní Koreji 740 válečných letadel USA, 19 velkých lodí USA a 23 velkých lodí jejich spojenců. Rychle byla zavedena námořní blokáda Severní Koreje a korejské nebe bylo obsazeno.
Američané bez dlouhého přemýšlení začali ničit severokorejská města. V červenci tak bylo provedeno dvanáct velkých náletů na město Wonsan, zničeno 4 028 obytných budov a zabito 1 647 civilistů, z nichž dvě třetiny tvořily ženy a děti.
Americké pozemní jednotky začaly do Jižní Koreje přicházet 1. července z Japonska. Vojáci první 24. pěší divize, která se vylodila, prokázali mimořádně slabou bojeschopnost. Ve dnech 18. a 19. července, během operace v Daidžonu, byla tato divize obklíčena a téměř úplně zničena, přičemž Severokorejci aktivně a úspěšně operovali v noci. Ve dnech 8.-14. července se k americkým expedičním silám od poloviny července přidaly 25. pěší divize, 1. obrněná jezdecká divize, 1. a 2. pěší divize, 1. divize námořní pěchoty a několik dalších samostatných pěších pluků.
Ty ihned ukázaly své schopnosti střelbou na vše, co se pohnulo, protože to “mohli být vojáci Kim Ir-sena“. V červenci Američané na mostě Noganri kulometem postříleli nejméně 300 uprchlíků – žen a dětí. Druhý prapor 7. jízdního pluku drtil uprchlíky, kteří se mu postavili do cesty při ústupu – existoval k tomu rozkaz. “Zadupávali jsme ženy a děti do bláta na silnici,” vzpomínal seržant této jednotky.
Ustupující jednotky 24. pěší divize střílely uprchlíky, aby “s sebou nemusely nést toto břemeno”. Nadporučík R. Carroll později vzpomínal, že korejští uprchlíci byli zastřeleni podle rozkazu, který říkal, že “nikdo nesmí projít naší obrannou linií, ať už civilista, voják nebo kdokoli jiný”. Rozkaz pro 1. jezdeckou divizi zněl: “Žádný uprchlík nesmí v žádném případě překročit obrannou linii… Zahajte palbu na každého, kdo se pokusí překročit obrannou linii.” (Přesně tak dodnes “bojuje” americká armáda; ochránci lidských práv se nemusí bát, ti jsou jim všichni vlastní; vědí, z čí ruky zobou).
16. července americké strategické bombardéry B-29 „žehlily“ Soul, hlavní město Jižní Koreje, které nedávno ztratili mladí národovci – při jednom náletu bylo zabito a zmrzačeno 1800 lidí, zničeno 1520 domů a 14 nemocnic.
Hlavní “výkony” Američanů proti civilnímu korejskému obyvatelstvu však měly teprve přijít.
Dne 27. června přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci o ozbrojené pomoci Jižní Koreji. Jediný delegát ze socialistické země, jugoslávský, hlasoval proti (navzdory špatným vztahům Jugoslávie se SSSR), nově nezávislá Indie se zdržela hlasování, sovětský zástupce chyběl na protest proti vyloučení čínského zástupce v RB a OSN.
Dne 7. července byla prostřednictvím RB OSN, opět za nepřítomnosti sovětského zástupce, přijata rezoluce o zapojení sil jiných zemí než USA do intervence v Koreji. O intervenci rozhodly především hlavní města, která se v té době snažila udržet kontrolu nad svými koloniálními panstvími a po vzoru Koreje a Číny se pekelně bála posílení tamních levicových a národně osvobozeneckých hnutí. Byla to především Velká Británie, která angažovala svá panství. Malé kontingenty vyslalo Nizozemsko, které se snažilo udržet si kontrolu nad Indonésií, Francie, která se angažovala v boji ve Vietnamu proti vietnamským vlastencům, a kemalistické Turecko, které se zřejmě obávalo, že bude požádáno o navrácení svých arménských a kurdských území. Plus polokoloniální Filipínci, Thajci, Kolumbijci, Etiopané.
Takže vnitrokorejská válka vyvolaná režimem Lee Seung-Mana se po pouhých dvou dnech změnila v agresi USA a jejich spojenců proti Severní Koreji.
Severokorejská armáda operovala pod naprostou nadvládou amerických letadel ve vzduchu a západních námořních sil na moři. Za pouhý měsíc bojů však byla osvobozena velká část jihokorejského území.
Jihokorejská “mladá demokracie” byla navzdory větším lidským a ekonomickým zdrojům než u Severní Koreji a dobrému technickému vybavení armády prohnilá, postavená na lži, pokrytectví a bezuzdném vykořisťování nižších vrstev.
Zároveň měla americká administrativa dokonalou záminku k vojenské pomstě ve východní Asii. Válka se však pro Američany neukázala jako snadná.
Masakr ve stylu OSN
Není účelem tohoto příspěvku popisovat vojenské operace, poznamenám jen několik bodů. Více než tisíc amerických letadel, včetně “strategických”, která vymetala severokorejské pozice, komunikace a týlové oblasti, pomohlo Spojeným státům dosáhnout dočasného úspěchu a přesunout boje na území Severní Koreje. A v říjnu 1950 čítala armáda OSN 211 000 vojáků a 800 tanků. MacArthur již plánoval přenést bojové operace na severovýchod – východ Číny. Jeho radost však netrvala dlouho; Američané a další příslušníci OSN postupovali od řeky Jalu stále rychleji na jih. Za tuhého sibiřského větru ještě nedávno stateční mariňáci připomínali Němce odcházející zpod Moskvy.
Ztráty americké 1. divize námořní pěchoty a 7. a 3. pěší divize se v severních oblastech Severní Koreje pohybovaly v rozmezí 30-70 %. Na Silvestra se Američané bleskově vyhnuli severokorejské armádě a lehce vyzbrojeným, v podstatě partyzánským, čínským jednotkám a brzy opět vzdali jihokorejské hlavní město Soul. Generál Ridgway napsal o stavu 8. americké armády na začátku ledna 1951. “Jen několik kilometrů severně od Soulu jsem narazil na prchající armádu… Vojáci opustili své těžké dělostřelectvo, kulomety a minomety. Jen několik z nich si ponechalo pušky. Všichni mysleli na jediné: co nejrychleji utéct”.
Sovětské stíhací letectvo nasazené od listopadu 1950 na ochranu severokorejského nebe se ukázalo být výrazně lepší než americké letouny, a to navzdory omezující obranné taktice (například operace jižně od 39. rovnoběžky a nad Žlutým mořem byly zakázány), navzdory rozsáhlým základnám amerických letadel, navzdory výkonným americkým zařízením pro detekci radarů a elektronický boj, navzdory tomu, že sovětská letadla byla napadána i při startu a přistání v samotném Mandžusku
“Alej MiGů” (oblast mezi řekou Jalu, Žlutým mořem a linií Heechon, Anju) se stala hřbitovem “Saberů” – nejmodernějších amerických stíhaček F-86. A tak 30. prosince 1950 sestřelily skupiny MiG-15 7 “Saberů”, aniž by ztratily jediný stroj. A nutno říci, že to byla spravedlivá odplata, kdy za další porci pomluv (právě v této době začali Američané produkovat mýty o rovnocennosti SSSR a Třetí říše a o SSSR jako utlačovateli lidí) bylo možné poslat dalšího amerického supa na onen svět.
Poslední nálet amerického strategického letectva byl proveden 27. října 1951 – na železniční most u Sinuidžu. Sovětská letectvo nemělo žádné ztráty, ale byly vyřazeny z boje 4 „američtí stratégové” a sestřeleno 12 stíhaček “Meteor” australského letectva.
Podle výsledků z roku 1951, nejintenzivnějšího roku leteckých bojů, sovětští piloti 64. leteckého sboru zničili 562 nepřátelských letadel: vlastní ztráty činily 71 MiGů-15, zahynulo 32 našich pilotů. Životnost našich letounů byla vysoká: MiGy-15 zasažené kulomety (a považované Američany za sestřelené) se brzy vrátily do služby.
Poměr sovětských ztrát k americkým ztrátám ve vzdušných bojích byl v letech 1950-1951. 1 ku 4; v roce 1952 1 ku 2,2; v roce 1953 1 ku 1,9. Celkem během války piloti sovětského 64. leteckého sboru sestřelili 1 097 nepřátelských letadel; naše ztráty se rovnaly 319 letadlům a 110 pilotům.
Kapitán N. Sutjagin sestřelil 21 Američanů, plk. Pepeljajev 20. Major Serafim Subbotin v červnu 1951 sestřelil Saber taranem a katapultoval se.
Američané předvedli své “bojové umění”, když v Koreji kobercově bombardovali dvakrát více lidí než v Německu a pomocí svých loutek v Jižní Koreji zlikvidovali obrovské množství lidí podezřelých ze sympatií k socialismu a antipatií k Americe. Severokorejské a čínské ztráty dosáhly 2-3 milionů lidí, ale pouze desetina z nich byla přímo zabita v bojích.
V prvním roce války Američané svrhli více než 15 milionů bomb. A celkově bylo během války na malou Severní Koreu svrženo více bomb než na Japonsko a Německo dohromady. Pouze 15 % náletů bylo určeno na podporu pozemních bojových operací a zbytek na totální zničení měst a vesnic v Severní Koreji. Kromě toho probíhal “volný lov” na jakákoli vozidla, vozy a jednotlivce. A neexistovala žádná omezení pro jejich „polévání“ napalmem.
V malé zemi bylo zničeno až 28 milionů metrů čtverečních obytné plochy, 5 tisíc škol, 1 tisíc nemocnic, 8 700 průmyslových budov.
Totálně byly zničeny historické a kulturní památky, se zemí byl srovnán i palác Tongmjongun v Pchjongjangu, chrám Pohyeongsa a palác Kjonbokun
.
Více než 19 000 civilistů bylo zabito v oblasti Anak, 13 000 v oblasti Unrul, 6 000 v Haeju, 35 000 v oblasti Sincheon a 5 000 ve městě Anju. Proč by se nemělo střílet a ničit, když nic není tak vítězné jako americká propagandistická a informační mašinérie, která všechny zločiny “sil svobody” zametala pod koberec.
Zvláště rozbujelá byla jihokorejská tajná policie, která nasadila do proudu proces mučení a vraždění. Britští vojáci z 27. brigády byli svědky pravidelných poprav, když konvoje nákladních aut odvážely spoutané vězně za město, kde byly popravy vykonávány. V době, kdy se OSN stáhla na jih, se hromadné popravy staly každodenní záležitostí. Podle japonských zdrojů bylo během okupace Severní Koreje vojsky OSN popraveno 150 tisíc lidí.
Po osvobození Pchjongjangu byly dva tisíce popravených nalezeny v městském vězení a dalších 15 tisíc v masových hrobech na předměstí města.
Mnoho tisíc Severokorejců bylo umístěno do koncentračních táborů na území Jižní Koreje – takových táborů bylo 77. V táborech pro severokorejské válečné zajatce se také popravovalo.
V případě Koreje se opět setkáváme se zajímavým fenoménem globální informační politiky – Západ smí zabíjet. Krvavé činy “sil svobody” budou ve světovém informačním prostoru prezentovány s patřičným ospravedlňujícím pláštíkem nebo budou zcela zamlčeny.
(Zde je zdálivě nepřesnost. Odhalování kultu osobnosti oficiálně začalo až po sjezdu KSSS v roce 1956, ale pravda je v tom, že k moci se dostal trockista Chruščov a v sovětském vedení probíhal boj o moc a jako první se zrušilo mnohé, co mělo počátek za Stalina, včetně toho se proměnila částečně vnější politika SSSR. Směřovala více k tomu, co nakonec umožnil Gorbačov, „spolupráci se západem“, jak si mnozí z těch trockistů apod. mysleli za „rovných podmínek a postavení“. Následek se projevuje dodnes. Pozn.překl.)
Během války nenávratné ztráty jihokorejské armády činily 400 tisíc osob, západních vojsk – 71 tisíc, z toho 54 tisíc bylo Američanů. Američané se v Koreji přesvědčili, že velkou válku na zemi nemohou vyhrát, přestože jsou hegemonem západního světa.
Někteří mi samozřejmě položí jízlivou otázku: kde byste chtěli žít, v Severní nebo Jižní Koreji? Pokrytcům upřesňuji, že bych chtěl žít v socialistickém systému, jehož je Korea součástí. Ne v malém, izolovaném, blokovaném a zrazeném státě. Severní část Koreje byla až do roku 1945 méně osídlenou a méně rozvinutou částí země než jižní část – například lednový teplotní rozdíl mezi severem a jihem Korejského poloostrova přesahuje 20 stupňů. Téměř veškerý lehký průmysl se nacházel v jižní části země, stejně jako rozsáhlé teplé nížiny vhodné pro pěstování rýže. Některé severní hornaté oblasti byly prakticky neobydlené. Každý stát, zejména malý stát s omezeným souborem hospodářských odvětví, potřebuje mezinárodní dělbu práce. Koncem 40. let 20. století se Severní Korea stala rozvinutější a více prosperující zemí při spolupráci se SSSR (tehdy to bylo vlastně oboustranně výhodné a ne dojené jako u některých “spojenců” za Brežněva). Úspěšně provedla agrární reformu. Obnovila se v 50. letech poté, co ji zpustošilo americké letectvo a americké jednotky. V 60. letech rozvinula slušnou energetiku, hutnictví, chemický průmysl, strojírenství včetně dopravy, elektrotechniku a obráběcí stroje. A to vše proto, že byla začleněna do globální socialistické dělby práce. V řídce osídlených horských oblastech Severní Koreje se počet obyvatel za dvacet let zečtyřnásobil a vysoká úmrtnost byla rychle překonána.
Ještě na počátku 80. let byl národní důchod na obyvatele v Severní Koreji 1,6krát vyšší než v Jižní Koreji. Produkce energie na obyvatele byla v Severní Koreji dvakrát vyšší než v Jižní Koreji. Průměrná délka života v Severní Koreji tehdy převyšovala jihokorejskou o více než 5 let. Na tisíc obyvatel Severní Koreje připadalo třikrát více lékařů a tyfus, záškrt a tuberkulóza tam nezuřily tak jako na Jihu.
Jižní Korea, která žila prvních 15 let své “nezávislosti” v bídě, byla od počátku 60. let, přesněji od nástupu diktátora Park Jong-hee (který byl japonským důstojníkem ve druhé světové válce), napumpována americkými a dalšími západními investicemi. Ty vytvořily čtyři pětiny výrobních prostředků. USA také povolily jihokorejským firmám používat západní technologie a otevřely trhy pro jihokorejské výrobky s vysokou přidanou hodnotou.
Jihokorejská ekonomika se rozvíjela za přísné disciplíny a rozvinutého kolektivismu konfuciánského typu, za diktatury, která upřednostňovala výrobní akumulaci, s masivním zapojením vlády do budování mocných průmyslových monopolů (chaebol) s extrémně vysokou koncentrací kapitálu a práce. Ty rostly na základě přímých státních půjček a zakázek, chráněny před zahraniční konkurencí. Jihokorejský průmysl nebyl vybudován podle liberálních receptů – Amerika je v hojné míře poskytuje zemím, které je třeba položit (Uplatnily se pravděpodobně jen v jihokorejském zemědělství, kde spousta rolníků měla skrovných 0,1 ha půdy, 1 milion farem – ne více než 0,5 ha; zkrátka venkov byl hladovou pracovní silou pro průmysl). Američané od Jižní Koreje nechtěli zdroj levného zboží s nízkou přidanou hodnotou jako ve většině zemí třetího světa, včetně vzdálenějších Filipín a Indonésie, ale nepotopitelnou letadlovou loď a předmostí proti SSSR a Číně.
Například Filipíny, další americký satelit v téže východní Asii, měly mnohem méně štěstí – zůstaly hubeným surovinovým přívěskem a dodavatelem levného spotřebního zboží a v jejich městech stále žijí masy lidí ve slumech bez elektřiny a kanalizace, živí lidé se krčí na hřbitovech, děti pracují v továrnách od rána do noci za drobné. Podobně je tomu v Indonésii, kde byl za aktivní účasti CIA v roce 1965 velkou krví zničen prosocialistický režim.
800
Zhroucení socialistického systému v druhé polovině 80. let vedlo ke stagnaci severokorejské ekonomiky (i když její čísla uváděná západními zdroji jsou jen odhady a podivně připomínají čísla z doby před 30 lety), ale jihokorejským společnostem se otevřely obrovské nové trhy, zdroje kapitálu a nové technologie.
Dnes je Jižní Korea bezpochyby vyspělou zemí, i když některé ukazatele, jako je porodnost – 219. z 224. místa na světovém žebříčku – ukazují, jakou cenu to má. Jak dlouho bude jihokorejský hospodářský zázrak trvat, také není známo – obvykle kapitál dříve či později odtéká do míst, kde jsou náklady nižší a míra návratnosti vyšší, takže je možné, že Jižní Koreu brzy nahradí Vietnam, Barma a Indonésie.
A Severní Koreji nezbývá než bojovat o existenci v mimořádně obtížné geopolitické situaci, v izolaci, v obtížných přírodních a klimatických podmínkách. Většinu energie věnuje na udržení své obranyschopnosti, ale to se jí daří docela dobře. Stačí si vzpomenout na severokorejský protiraketový štít. Ukazuje to, že země má dobré vědecké a technologické schopnosti. Ještě není pozdě na to, aby Rusko získalo zpět status spojence Severní Koreje, zejména proto, že má důležitou funkci při odstrašování americké agrese na Dálném východě. Na východě je tato země pro bezpečnost Ruska stejně důležitá jako Bělorusko na západě.
Poznámka: A co teď řeknete teď vy, kteří se vysmíváte této zemi. Přitom jen bojují o svou nezávislost a o skutečné obnovení Koreje. Tato malá země si prošla těžkými zkouškami a obstála. Nevzdala se a dokázala mnohé vybudovat a rozvíjet. Zaslouží si tato země ten posměch, ponižování? A to se smějí občané i například našeho státu, kteří si často ani neuvědomují, že my se pomalu, ale jistě ocitáme na místě té Indonésie, toho Thajska nebo těch Filipín. Prostě a jednoduše jsme kolonií a to bez boje za svou nezávislost a suverenitu …!
• Страны и народы. Зарубежная Азия. Восточная и центральная Азия. М. 1982.
• Орлов А. С., Гаврилов В. А. Тайны Корейской войны. М., 2003.
• Всемирная история. Итоги Первой мировой войны. М.-Мн., 2002.
• Шабшина Ф. И. Народное восстание 1919 в Корее. М., 1958.
• Шабшина Ф. И., Очерки новейшей истории Кореи (1945–1953 гг.), М., 1958.
• Корея. // Большая Советская Энциклопедия.
• Zoellner R. Einfuehrung in die Geschichte Ostasiens. 2009.
• Шишов А. В. Россия и Япония. История военных конфликтов. М., 2000.
• Война на Корейском полуострове 1950–1953. rutracker.org/forum/viewtopic.php?t=3779728
Překlad Peter 008