PROČ NEOMARXISTICKÉ VYMÝVÁNÍ MOZKŮ FUNGUJE
Když to gottwaldovsko-husákovské až tak nefungovalo? Je to velmi jednoduché. Komunisti zakázali Skauta, zatímco neomarxisté jej postupně, plíživě a nenápadně ovládli.
Komunisti chtěli všechno hned, v únoru 1948 převzali moc a v červnu 1950 byla popravena Milada Horáková. Stačily dva roky. Již počátkem 50tých let komunisté zavírali kněze, mnichy a jeptišky. A co neomarxisté? Ti místo toho křesťanské církve ovládli, zajistili pozice „svými lidmi“, což nebylo možné za pár let, ale trvalo to několik desetiletí (CCA. Od 60tých let…), ovšem výsledek je z jejich pohledu skvělý. Žádná „podzemní církev“, žádné „semknutí proti utlačovatelskému režimu“, ale v podstatě multikulturní papež František, který úspěšně rozkládá katolickou církev zevnitř. A u nekatolických církví je to často ještě daleko horší.
Malá vsuvka: pod pojmem „neomarxisté“ nemíním žádnou centralizovanou organizaci, stranu či „internacionálu“, jde o skupinu radikálně-levicových ideologií inspirovanou intelektuály tzv. Frankfurtské školy. Tyto ideologie mají společné hlavně následující: multikulturalizmus + velmi promigrační postoje, radikální feminizmus (pryč s Popelkou či soutěžemi krásy…), extrémní boj za „práva menšin“ (veskutečnosti privilegování vybraných menšin na úkor většiny), stereotypy o „utlačovatelské bílé rase“, politickou korektnost přecházející často až v cenzuru/autocenzuru, a samozřejmě pohrdavý postoj ke všemu tradičnímu a vlasteneckému. Toto je jejich pojítkem, nikoli hierarchie či nějaký „báťuška“, který určuje „tu správnou linii“. A to je jejich výhoda, mohou podle situace pružně měnit důraz na rozličná témata, a jiná naopak dočasně upozaďovat, jinak budou „fungovat“ v roli aktivistů, jinak v roli politiků a zase jinak v roli třeba „pokrokových“ duchovních.
A zpět k původní myšlence. Podobně jako s církvemi to bylo se školstvím. Neomarxisté nedělali masové čistky jako komunisté po roce 1948 či 1968. Trpělivě, mravenčí prací, prosazovali svou zhoubnou ideologii, tu a tam, když se nějaký profesor zachoval až příliš konzervativně, štvali proti němu studenty a nátlakovými metodami docílili jeho vystrnadění…, ovšem bez kriminalizace, bez kádrových posudků, dotyčný vyštvaný „zpátečnický profesor“ nemusel ani k lopatě ani do kotelny, klidně se mohl „uklidit“ třeba do soukromé sféry…, nebo prostě někam, kde jej nebylo tolik vidět. Ale hlavně, šlo z pravidla o jednotlivce, který se z pohledu jejich propagandy dopustil „úletu“, který už je „za čarou“…, takže to lidé nevnímali jako odstraňování politicky nepohodlných osob, jako v případě komunistické totality.
A nejdůležitější, jak pro neomarxisty, tak pro komunisty, myšleno z dlouhodobé perspektivy, bylo působení na mládež. A tady také neomarxisté sklidili mnohem víc úspěchu, poněvadž to nedělali tak okatě a přímo jako komunisté. Nepotřebovali nějakou monopolní organizaci pro děti a mládež ve stylu pionýrů a svazáků, mnohem lepší bylo „demokraticky“ tyto organizace infiltrovat, postupně do nich vnášet prvky vlastní ideologie, krok po kroku si budovat v těchto organizacích vlastní pozice, čímž dosáhli svého, aniž by ve veřejnosti vyvolali dojem, že „zakazují nepohodlné organizace“ a „budují si monopol totalitními prostředky“.
U politických stran je to podobné. Výsledkem je sbližování pravicových a levicových stran, což je patrné zejména v Německu, kde se původně křesťansko-demokratická partaj pod Angelou Merkelovou silně posunula k sociálně-demokratickým postojům. Ovšem i levice sociálně-demokratického typu se postupně posunula doprava, zjm. tím, že přijala kapitalizmus, privatizaci apod. za něco ne jen přijatelného, ale často i prospěšného. Takže zatímco levice přijala kapitalizmus a mnohé neoliberální myšlenky, pravice zase do sebe vtělila mnoho myšlenek tzv. kulturně-levicových (neomarxistických), jako např. vítání neprověřených migrantů, extremní důraz na lidská práva, ovšem spíš pro zloděje než pro jejich oběti…, politickou korektnost či prvky militantního feminizmu.
A někteří konzervativci často dělají podobnou chybu jako komunisti, chtějí všechno hned, volají po příliš „drastických“ řešeních, čímž jen dodávají neomarxistům munici proti sobě, místo aby se snažili neomarxisty znemožnit poukazováním na jejich úlety, výstřelky a bláznivé nápady. To je právě onen populizmus, říkat lidem, co chtějí slyšet, aby mě „měli rádi…“, místo abych jim řekl – souhlasím, chápu vás, ale je potřeba jít k cíli úplně jinou cestou, než si to vy představujete. A lidé často právě na takové silácké řeči slyší a přístup podložený zdravým rozumem považují za „slabošství“ či „obojakost“. Neuvědomují si, že to, co chtějí slyšet, tj. odkrytí všech karet a naprostá upřímnost…, je z hlediska dosažení daného cíle často velmi hloupá, netaktická a naivní, neboť umožňuje neomarxistům takto „upřímné“ lidi onálepkovat jako „extremisty“ a velkou část v režim věřící veřejnosti proti nim poštvat. Takto oškatulkovaná politická strana pak nemá šanci dostat se do vlády, protože nikdo z ostatních s ní nechce do koalice.
Často se problém zužuje jen na ilegální imigraci, což je zatím pro konzervativce ne zrovna výhodné „bojové pole“, zvlášť pokud převládnou emoce nad zdravým rozumem a začne se volat třeba po úplném zákazu islámu. A přitom je tolik témat, daleko „bezpečnějších“, kde je možné na neomarxisty poměrně úspěšně útočit, aniž by se jim dodala munice k obviňování protistrany z „šíření nenávisti“ a podobných nesmyslů. A jde často o věci většině lidí důvěrně známé, takže neomarxisté nemohou použít ani své fauly typu – mluvíte o islámu, ale asi jste v životě žádného muslima nepotkali…, nemáte dost informací, jen papouškujete „zpátečnické předsudky a stereotypy“, atd., atd.
Jinak řečeno – je nezbytné, aby se vlastenci poučili a osvojili si ty metody neomarxistů, které se od 60tých let ukázaly jako velmi funkční a úspěšné, a naopak zavrhli to, co se neosvědčilo a kde se ukázalo, že to příliš k cíli nevede, konkrétně je to přílišná „revolučnost“, netrpělivost a převládání emocí nad chladným rozumem, což často vede k volání po takových řešeních, která v dané době buď skutečnými řešeními ani nejsou, nebo je nelze uskutečnit, naopak jen dodají argumenty protivníkům. Neomarxisté dobře pochopili, že chceme-li prolomit nějaké tabu, musí se na to jít postupně, trpělivě a vytrvale, nikoli „šokově“ a „revolučně“, to by lidi nepřesvědčilo, ale naopak spíš vystrašilo a odradilo. Velmi dobře to charakterizuje metoda tzv. Overtonova okna.
Závěrem připojuji pár odkazů na články k danému tématu, jež silně doporučuji důkladně pročíst.
Technologie zkázy. O teorii tzv. oken amerického sociologa Josepha Overtona
Kapitola 11. Nenásilný převrat Frankfurtské školy
Represivní tolerance 1965 — 2015
Cenzura v časech korektnismu
ADAM MIKULÁŠEK
Komunisti chtěli všechno hned, v únoru 1948 převzali moc a v červnu 1950 byla popravena Milada Horáková. Stačily dva roky. Již počátkem 50tých let komunisté zavírali kněze, mnichy a jeptišky. A co neomarxisté? Ti místo toho křesťanské církve ovládli, zajistili pozice „svými lidmi“, což nebylo možné za pár let, ale trvalo to několik desetiletí (CCA. Od 60tých let…), ovšem výsledek je z jejich pohledu skvělý. Žádná „podzemní církev“, žádné „semknutí proti utlačovatelskému režimu“, ale v podstatě multikulturní papež František, který úspěšně rozkládá katolickou církev zevnitř. A u nekatolických církví je to často ještě daleko horší.
Malá vsuvka: pod pojmem „neomarxisté“ nemíním žádnou centralizovanou organizaci, stranu či „internacionálu“, jde o skupinu radikálně-levicových ideologií inspirovanou intelektuály tzv. Frankfurtské školy. Tyto ideologie mají společné hlavně následující: multikulturalizmus + velmi promigrační postoje, radikální feminizmus (pryč s Popelkou či soutěžemi krásy…), extrémní boj za „práva menšin“ (veskutečnosti privilegování vybraných menšin na úkor většiny), stereotypy o „utlačovatelské bílé rase“, politickou korektnost přecházející často až v cenzuru/autocenzuru, a samozřejmě pohrdavý postoj ke všemu tradičnímu a vlasteneckému. Toto je jejich pojítkem, nikoli hierarchie či nějaký „báťuška“, který určuje „tu správnou linii“. A to je jejich výhoda, mohou podle situace pružně měnit důraz na rozličná témata, a jiná naopak dočasně upozaďovat, jinak budou „fungovat“ v roli aktivistů, jinak v roli politiků a zase jinak v roli třeba „pokrokových“ duchovních.
A zpět k původní myšlence. Podobně jako s církvemi to bylo se školstvím. Neomarxisté nedělali masové čistky jako komunisté po roce 1948 či 1968. Trpělivě, mravenčí prací, prosazovali svou zhoubnou ideologii, tu a tam, když se nějaký profesor zachoval až příliš konzervativně, štvali proti němu studenty a nátlakovými metodami docílili jeho vystrnadění…, ovšem bez kriminalizace, bez kádrových posudků, dotyčný vyštvaný „zpátečnický profesor“ nemusel ani k lopatě ani do kotelny, klidně se mohl „uklidit“ třeba do soukromé sféry…, nebo prostě někam, kde jej nebylo tolik vidět. Ale hlavně, šlo z pravidla o jednotlivce, který se z pohledu jejich propagandy dopustil „úletu“, který už je „za čarou“…, takže to lidé nevnímali jako odstraňování politicky nepohodlných osob, jako v případě komunistické totality.
A nejdůležitější, jak pro neomarxisty, tak pro komunisty, myšleno z dlouhodobé perspektivy, bylo působení na mládež. A tady také neomarxisté sklidili mnohem víc úspěchu, poněvadž to nedělali tak okatě a přímo jako komunisté. Nepotřebovali nějakou monopolní organizaci pro děti a mládež ve stylu pionýrů a svazáků, mnohem lepší bylo „demokraticky“ tyto organizace infiltrovat, postupně do nich vnášet prvky vlastní ideologie, krok po kroku si budovat v těchto organizacích vlastní pozice, čímž dosáhli svého, aniž by ve veřejnosti vyvolali dojem, že „zakazují nepohodlné organizace“ a „budují si monopol totalitními prostředky“.
U politických stran je to podobné. Výsledkem je sbližování pravicových a levicových stran, což je patrné zejména v Německu, kde se původně křesťansko-demokratická partaj pod Angelou Merkelovou silně posunula k sociálně-demokratickým postojům. Ovšem i levice sociálně-demokratického typu se postupně posunula doprava, zjm. tím, že přijala kapitalizmus, privatizaci apod. za něco ne jen přijatelného, ale často i prospěšného. Takže zatímco levice přijala kapitalizmus a mnohé neoliberální myšlenky, pravice zase do sebe vtělila mnoho myšlenek tzv. kulturně-levicových (neomarxistických), jako např. vítání neprověřených migrantů, extremní důraz na lidská práva, ovšem spíš pro zloděje než pro jejich oběti…, politickou korektnost či prvky militantního feminizmu.
A někteří konzervativci často dělají podobnou chybu jako komunisti, chtějí všechno hned, volají po příliš „drastických“ řešeních, čímž jen dodávají neomarxistům munici proti sobě, místo aby se snažili neomarxisty znemožnit poukazováním na jejich úlety, výstřelky a bláznivé nápady. To je právě onen populizmus, říkat lidem, co chtějí slyšet, aby mě „měli rádi…“, místo abych jim řekl – souhlasím, chápu vás, ale je potřeba jít k cíli úplně jinou cestou, než si to vy představujete. A lidé často právě na takové silácké řeči slyší a přístup podložený zdravým rozumem považují za „slabošství“ či „obojakost“. Neuvědomují si, že to, co chtějí slyšet, tj. odkrytí všech karet a naprostá upřímnost…, je z hlediska dosažení daného cíle často velmi hloupá, netaktická a naivní, neboť umožňuje neomarxistům takto „upřímné“ lidi onálepkovat jako „extremisty“ a velkou část v režim věřící veřejnosti proti nim poštvat. Takto oškatulkovaná politická strana pak nemá šanci dostat se do vlády, protože nikdo z ostatních s ní nechce do koalice.
Často se problém zužuje jen na ilegální imigraci, což je zatím pro konzervativce ne zrovna výhodné „bojové pole“, zvlášť pokud převládnou emoce nad zdravým rozumem a začne se volat třeba po úplném zákazu islámu. A přitom je tolik témat, daleko „bezpečnějších“, kde je možné na neomarxisty poměrně úspěšně útočit, aniž by se jim dodala munice k obviňování protistrany z „šíření nenávisti“ a podobných nesmyslů. A jde často o věci většině lidí důvěrně známé, takže neomarxisté nemohou použít ani své fauly typu – mluvíte o islámu, ale asi jste v životě žádného muslima nepotkali…, nemáte dost informací, jen papouškujete „zpátečnické předsudky a stereotypy“, atd., atd.
Jinak řečeno – je nezbytné, aby se vlastenci poučili a osvojili si ty metody neomarxistů, které se od 60tých let ukázaly jako velmi funkční a úspěšné, a naopak zavrhli to, co se neosvědčilo a kde se ukázalo, že to příliš k cíli nevede, konkrétně je to přílišná „revolučnost“, netrpělivost a převládání emocí nad chladným rozumem, což často vede k volání po takových řešeních, která v dané době buď skutečnými řešeními ani nejsou, nebo je nelze uskutečnit, naopak jen dodají argumenty protivníkům. Neomarxisté dobře pochopili, že chceme-li prolomit nějaké tabu, musí se na to jít postupně, trpělivě a vytrvale, nikoli „šokově“ a „revolučně“, to by lidi nepřesvědčilo, ale naopak spíš vystrašilo a odradilo. Velmi dobře to charakterizuje metoda tzv. Overtonova okna.
Závěrem připojuji pár odkazů na články k danému tématu, jež silně doporučuji důkladně pročíst.
Technologie zkázy. O teorii tzv. oken amerického sociologa Josepha Overtona
Kapitola 11. Nenásilný převrat Frankfurtské školy
Represivní tolerance 1965 — 2015
Cenzura v časech korektnismu
ADAM MIKULÁŠEK
